ECLI:CZ:US:2003:1.US.33.02
sp. zn. I. ÚS 33/02
Usnesení
I. ÚS 33/02
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti P. H., právně zastoupené JUDr. A. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 30 Co 390/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou v zákonem stanovené lhůtě se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 12. 1999 byla nezletilá K. H., nar. 12. 3. 1996, svěřena do péče stěžovatelky, která je její babičkou. Soud tehdy vycházel s toho, že otec neměl podmínky pro výchovu nezletilé dcery a na straně matky existovaly důvodné pochybnosti, zda je schopna zajistit výchovu nezl. dcery. Matka tehdy s návrhem stěžovatelky souhlasila a stěžovatelka zabezpečila potřebnou péči po stránce citové i materiální. Návrhem podaným dne 9. 1. 2001 se matka domáhala změny ve výchově nezletilé a požadovala, aby byla svěřena do její péče. Otec ani babička se změnou nesouhlasili a navrhovali zamítnutí návrhu. Okresní soud v Liberci návrhu nevyhověl a zamítl jej rozsudkem, sp. zn. P 161/2000, ze dne 3. 5. 2001. Proti rozsudku podala matka odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že rozsudkem napadeným ústavní stížností nezletilou K. svěřil do péče matky a současně okresnímu soudu vrátil rozhodnutí o výživě nezletilé, a rozhodl o zrušení rozsudku ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Přestože orgán péče o dítě a shodně ošetřující lékař i mateřská škola nedoporučili, aby došlo ke změně výchovného prostředí, krajský soud výchovné prostředí změnil a nezletilou svěřil do péče matky. A to, dle názoru stěžovatelky, aniž by úplně a objektivně zjistil skutečný stav a nejvhodnější postup z hlediska dalšího vývoje a duševního zdraví nezletilé. Stěžovatelka tvrdí, že obě strany sporu navrhovaly doplnění dokazování, a to zejména provedení znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie. Tyto důkazy soudem provedeny nebyly, a nebylo ani rozhodnuto tak, že by věc byla vrácena okresnímu soudu, který má nepochybně širší prostor pro dokazování než soud odvolací. Dále se soud měl podle stěžovatelky zaměřit na zdravotní stav obou synů matky nezletilé, které má ve své péči, měl se zabývat tím, jak bude u matky materiálně zabezpečena. Dle stěžovatelky je odůvodnění odvolacího soudu pouze obecné, není zřejmé z jakých důkazů si která zjištění vytvořil.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo dle čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako účastník řízení je přesvědčen, že postupoval podle zákona o rodině a jeho rozhodnutí je v souladu s Úmluvou o výkonu práv dětí. Soud uvedl, že opatrovník dítěte provedl místní šetření, a to opakovaná, v místě bydliště matky i babičky a uskutečnil pohovor s nezletilou bez přítomnosti dalších osob. Bylo zjištěno, že nezletilá je s matkou v kontaktu, má k ní i k sourozencům kladný vztah, stejně jako k otci a babičce, nezletilá sama projevila přání žít v budoucnosti u matky způsobem přiměřeným jejímu věku, a je zřejmé, že pokud nějaké psychické problémy v útlém dětství měla, v současné době nehrají žádnou závažnou roli. Z informací opatrovníka, opatřených místním šetřením v bydlišti matky, nebylo zjištěno, že by matka spolu se svým manželem nebyla schopna materiálně zajistit výchovu nezletilé, ani že by bratra nezletilé a syna z nového manželství výchovně zanedbávala. K péči matky o nezl. syny z lékařského hlediska neměl výhrady ani jejich ošetřující lékař. Dále soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Matka nezletilé, V. G., ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že považuje rozsudek krajského soudu za spravedlivý a cítí se poškozena tvrzeními stěžovatelky o údajném týrání nezletilé. Otec nezletilé, T. H., považuje rozsudek krajského soudu za nesprávný. Opatrovník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu o svěření nezl. dítěte do péče matky. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu, respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Pokud se jedná o námitku stěžovatelky, že odvolací soud neměl ve věci o svěření péče nezl. K. do výchovy matky rozhodnout a věc měl vrátit soudu prvního stupně k novému projednání, Ústavní soud konstatuje, že ani v tomto bodu nebylo shledáno porušení namítaných práv stěžovatelky. Hodnocení všech provedených důkazů, včetně stanoviska nezletilé, bylo soudem učiněno v souladu s §132 občanského soudního řádu a závěry z tohoto hodnocení, uplatněné v napadeném rozsudku, nebyly v rozporu se zájmy a právy nezletilé. Skutečnost, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatelky postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovatelce bylo umožněno, aby se obrátila se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o rodině. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, své rozhodnutí o svěření nezl. do péče matky vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. dubna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu