ECLI:CZ:US:2003:1.US.337.03
sp. zn. I. ÚS 337/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. C. B., zastoupeného JUDr. P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 6 To 476/2002, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 33 T 28/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2003, se Ing. C. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Podle stěžovatele soudy obou stupňů pochybily při dokazování a hodnocení důkazů, nepostupovaly správně podle §2 odst. 5, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a podle §125 odst. 1 TrŘ a nepodřadily jeho jednání pod ustanovení §13 trestního zákona (dále jen "TrZ").
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a prostudoval spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 28/2002.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 28/2002, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 6 To 476/2002, vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody se zkušební dobou v trvání tří let, za současného uložení trestu propadnutí věci - plynové pistole zn. H. a čtyř kusů nabitých a čtyř kusů vybitých nábojů do plynové pistole. Poškozený A. M. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 336/2003, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť námitky stěžovatele byly pojaty jako námitky skutkové, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ nenaplňují.
V projednávané věci není citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání předmětem řízení před Ústavním soudem, neboť nebylo napadeno ústavní stížností, což je patrno z petitu a odůvodnění ústavní stížností. Fakt, že stěžovatel nenapadl poslední rozhodnutí ve věci, však nebrání přípustnosti ústavní stížnosti, neboť uvedené rozhodnutí o dovolání je individuálním deklaratorním aktem, jenž nezasáhl do právní sféry stěžovatele. Dovolání nebylo věcně projednáno a rozhodnutím o dovolání nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností stěžovatele. Na základě této skutečnosti se může Ústavní soud návrhem stěžovatele zabývat.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci. Jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vině a trestu. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byla porušena základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze nevyplývají.
Ke stěžovatelem namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 TrŘ a §125 TrŘ. Podle nich je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem.
V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o vině a trestu řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Bylo provedeno obsáhlé dokazování, které se věnovalo nejen důkazům navrhovaným ze strany obžaloby, ale i z hlediska obhajoby stěžovatele. Následně přijaté závěry obecných soudů, týkající se skutkových zjištění a jejich právního hodnocení, se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a jsou součástí nezávislého soudního rozhodování. Za takových okolností nelze učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a že bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Ústavní soud současně odmítl stěžovatelem namítané porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, neboť k porušení uvedených ustanovení může dojít pouze ve spojení s porušením ustanovení hlavy páté Listiny.
Rovněž není důvodné stěžovatelem namítané porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť citovaný článek nepředstavuje subjektivní veřejné základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale "pouze" organizační princip činnosti soudů.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu