ECLI:CZ:US:2003:1.US.348.02
sp. zn. I. ÚS 348/02
Usnesení
I. ÚS 348/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. D., zastoupené advokátem JUDr. T. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 5 A 12/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Zejména měla za to, že byly porušeny čl. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí ministra zemědělství, který odmítl návrh stěžovatelky na obnovu řízení ve věci určení povinné osoby k náhradám živého a mrtvého inventáře. Stěžovatelka namítala, že je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), a to v návaznosti na své právní předchůdce - rodiče, kteří byli samostatně hospodařícími rolníky. Jejich majetek byl v roce 1945 zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Podle názoru stěžovatelky však byla tato konfiskace neoprávněná. Stěžovatelka dále uvedla, že v roce 1991 požádala Okresní úřad - Okresní pozemkový úřad Znojmo o vydání nemovitostí, a současně uplatnila nárok i na živý a mrtvý inventář. Vzhledem k okolnosti, že nevěděla, kdo je povinnou osobou v řízení, týkajícího se živého a mrtvého inventáře, požádala stěžovatelka Územní odbor Ministerstva zemědělství Znojmo o rozhodnutí o určení povinné osoby. Územní odbor návrh stěžovatelky zamítl a následně ministr zemědělství dne 30. 11. 1998 toto zamítavé rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že se nejednalo o výzvu řádnou, a tedy lhůta k uplatnění restitučního nároku stěžovatelce marně uplynula.
Ze spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka po zjištění, že Ústavní soud zaujal ve své judikatuře právní názor o oprávněnosti nároku na konfiskovaný movitý majetek, požádala stěžovatelka dne 11. 10. 1999 ministra zemědělství o obnovu řízení. Ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 12. 11. 1999, č. j. 3816/99-1000, návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Stěžovatelka se proto domáhala v zákonné lhůtě žalobou, podanou u Vrchního soudu v Praze, zrušení napadeného rozhodnutí ministra zemědělství ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství, územního odboru Znojmo ze dne 28. 5. 1998, č. j. 357/98, a rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 10. 1998, č.j. 4232/98-1000, jimiž bylo rozhodováno o stěžovatelčině návrhu na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby ze zemědělské usedlosti č. 7 v Onšově.
Stěžovatelka v předchozím řízení uplatňovala v podstatě shodné důvody, které uvádí i ve své ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, které ze stěžovatelkou předložených napadených rozhodnutí, resp. rozhodnutí dříve učiněných, lze považovat za rozhodnutí o posledním pravomocném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vycházel přitom z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení se za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práv poskytuje, nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Správní řád v ustanovení §62 stanoví důvody, pro které se obnova řízení povolí, taxativním způsobem. Pouze za předpokladu splnění stanovených podmínek má účastník řízení právní nárok na povolení obnovy řízení.
Ze spisu vyplývá, že obnova řízení nebyla orgány veřejné moci povolena proto, že nebyly splněny podmínky podle ustanovení §62 správního řádu. V předmětném případě nebyly dány ani podmínky pro přezkoumání věci v mimoodvolacím řízení podle ustanovení §65 správního řádu, neboť povinnou osobu nelze určovat tam, kde k odnětí majetku došlo před rozhodným obdobím dle zákona o půdě. Navíc nárok na náhradu nebyl ani vznesen v zákonné lhůtě.
Vrchní soud v Praze se otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ministra zemědělství řádně a podrobně zabýval. Ústavní soud proto odkazuje stěžovatelku na odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu, se kterým se ztotožňuje. Žalobní námitky stěžovatelky lze shrnout tak, že vydání nálezu Ústavního soudu (z hlediska stěžovatelky příznivého i pro posouzení její věci) mělo být důvodem pro povolení obnovy řízení. Stěžovatelka přitom ani neuvedla, které ustanovení kterého zákona mělo být údajně porušeno.
Ze správního spisu obecný soud shrnul, že dne 28. 5. 1997 Ministerstvo zemědělství, územní odbor Znojmo, zamítlo podle §20 zákona o půdě návrh stěžovatelky na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, jakož i zásoby. Návrh stěžovatelky na rozklad proti tomuto rozhodnutí pak byl podle ust. §59 odst. 2 správního řádu rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 10. 1998 zamítnut a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Následně dne 11. 10. 1999 stěžovatelka zaslala ministru zemědělství podání označené jako "rozklad proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, územního odboru Znojmo, ze dne 28. 5. 1997, č. j. 357/98", tedy rozklad, jaký již jednou podán byl (a bylo o něm rozhodnuto dne 30. 10. 1998). Správní orgán však věc posoudil správně podle jeho obsahu tak, že se stěžovatelka domáhala povolení nového správního řízení a napadeným rozhodnutím obnovu nepovolil. Pokud se stěžovatelka fakticky domáhala obnovy řízení podle ust. §62 odst. 1 písm. a) správního řádu, musel být naplněn předpoklad, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení. Skutečnostmi ve smyslu tohoto rozhodnutí je nutno rozumět objektivní okolnosti, které existovaly již v době vydání rozhodnutí ve věci samé, ale které nebylo možno uplatnit v původním řízení (především proto, že nebyly známy). Obnova řízení podle tohoto ustanovení je tedy určena zejména k nápravě skutkových omylů. Za skutečnost, podle tohoto ustanovení, naopak nelze považovat právní názor, z kterého správní orgán vycházel, resp. změnu právního názoru v judikatuře, v odborné literatuře apod. Orgány veřejné moci proto věc právně relevantně posoudily tak, že stěžovatelkou uváděné skutečnosti (nález Ústavního soudu) nemohly být důvodem pro povolení obnovy řízení. Návrh stěžovatelky byl proto právem jako nedůvodný zamítnut. Orgány veřejné moci se ve své úvaze (obsažené v napadených rozhodnutích) zabývaly i prostředkem nápravy omylů právních (a tedy i nesprávného právního názoru) ve smyslu ust. §65 správního řádu. Orgány veřejné moci pak správně poukázaly na okolnost, že takový jejich postup, který by měl zohlednit námitky proti náležitostem a důvodům rozhodnutí správních orgánů, by byl obcházením lhůt pro podání žaloby dle ust. §250b odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud k tomu podotýká, chtěla-li stěžovatelka uvedenou argumentaci úspěšně uplatnit, měla tak učinit žalobním návrhem řádně a včas (což se v daném případě nestalo).
Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala údajné porušení čl. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod, pak musí Ústavní soud konstatovat, že postupem orgánů veřejné moci k takovému porušení nemohlo dojít. Právo vlastnické je dle dnes již ustálené judikatury chráněno jako takové. Musí se jednat o právo již konstituované, tedy existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.
Vzhledem k okolnosti, že orgány veřejné moci věc posoudily právně konformně tak, že důvod pro povolení obnovy nebyl shledán, posledním pravomocným prostředkem, kterým bylo ve věci rozhodnuto, je rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, územního odboru Znojmo, ze dne 28. 5. 1997, č. j. 357/98. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud, po posouzení předmětné věci po stránce obsahové i procesní, dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Proto návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu