ECLI:CZ:US:2003:1.US.376.03
sp. zn. I. ÚS 376/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti L. L., právně zastoupeného JUDr. F. F., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2003, sp.zn. 4 To 284/2003 a proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 5. 2003, sp.zn. 1 T 165/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že jejich vydáním byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť každému je zaručena osobní svoboda, kterou lze omezit jen na základě zákona a jen na dobu nezbytně nutnou. Porušen měl být i čl. 95 Ústavy České republiky, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem a čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého soudy poskytují zákonem stanoveným způsobem ochranu právům. Zásah do ústavně zaručených práv byl spatřován především v tom, že stěžovatel nebyl v přípravném řízení nejpozději dnem 6. 2. 2003 propuštěn z vazby na svobodu. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud mohl přikročil k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud ve Vyškově jej napadeným usnesením vzal do vazby, aniž by se čehokoliv dopustil, a to v situaci, kdy byl nedlouho předtím z vazby propuštěn, protože byla o dvacet dní překročena zákonem stanovená délka vazby připadající na přípravné řízení [§71 odst. 9 ve spojení s §71 odst. 8 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád v tehdy účinném znění (dále jen "trestní řád")]. Okresní soud tak podle stěžovatele zvrátil rozhodnutí krajského soudu, na základě něhož byl legálně propuštěn z vazby. V přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2003 stěžovatel znovu zopakoval tvrzení obsažená v ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí označil za nezákonná a nespravedlivá, protože soudy a státní zastupitelství proti němu postupují zaujatě.Uvedl rovněž, že potřebuje tlumočníka, protože jako Slovák nerozumí dobře česky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování ve věcech vazby nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu a ústavními zárukami osobní svobody jednotlivce, jenž našly své konkrétní vyjádření v ustanoveních prvního oddílu čtvrté hlavy trestního řádu, upravujících vazbu a v ust. §134 odst. 1 a 2 trestního řádu, které předepisují náležitosti rozhodnutí o vazbě obviněného.
Z obsahu stížností napadených usnesení Okresního soudu ve Vyškově [1 T 165/2003] a Krajského soudu v Brně [4 To 284/2003] nebyl zjištěn zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává. Okresní soud, který vzal stěžovatele v postavení obžalovaného do vazby z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a), b) a c) trestního řádu a zároveň rozhodl o nepřijetí písemného slibu obžalovaného k nahrazení vazby [§73 odst. 1 písm. b) trestního řádu], své rozhodnutí odůvodnil tím, že jednání stěžovatele po předchozím propuštění z vazby vzbuzovalo důvodnou obavu, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání, nebo je jinak mařit, že bude ovlivňovat svědky a tyto závěry soud opřel o konkrétní skutečnosti. Okresní soud dále konstatoval, že obžalovaný se trestné činnosti dopouští vždy když je na svobodě, což dle písemného vyhotovení napadeného usnesení bylo hlavním důvodem obavy, že obžalovaný bude dál pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Krajský soud v Brně projednal jako soud odvolací stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby, když přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a řízení, které napadenému usnesení předcházelo a v písemném vyhotovení usnesení vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč je považuje za správné. Krajský soud u stěžovatele konstatoval konkrétní důvody útěkové, koluzní a předstižné vazby [§67 písm. a), b) a c) trestního řádu] a dodal, že předchozí propuštění z vazby bylo chybné, jelikož stěžovateli hrozí trest v sazbě od 2 do 8 let odnětí svobody [ust. §250 odst. 1, odst. 3 a ust. §41 odst. 2 trestního zákona ve spojení s ust. §71 odst. 8 písm. c) trestního řádu] a maximální délka vazby připadající na přípravné řízení proto nebyla překročena. Existenci důvodu vazby podle ust. §67 c) trestního řádu krajský soud odůvodnil tak, že v pokračování v trestné činnosti, pro níž je stíhán, obžalovanému zabránilo až vzetí do vazby. Ústavní soud konstatuje, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak především z dikce příslušných ustanovení trestního řádu, která konkretizují garance osobní svobody obsažené v Listině. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu s ústavně garantovanými právy stěžovatele a plně odpovídají povaze vazby, jako preventivního a zajišťovacího institutu.
Na okraj Ústavní soud dodává, že napadenými usneseními byl stěžovatel ze zákonných důvodů vzat do vazby v postavení obžalovaného, tedy ve stadiu řízení před soudem a již z tohoto hlediska byly poukazy na údajné chyby při výkonu vazby v přípravném řízení bezpředmětné. Ústavní soud však podotýká, že nehodnotil, zda je s náležitou konkrétností odůvodněn závěr o existenci vazebního důvodu podle ust. §67 písm. c) trestního řádu [k tomu srov.: Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, komentář I. díl, 4. vydání, C.H. Beck, Praha, 2002; strana 363, řádek 30], kde zejména argumentace okresního soudu vzbuzuje určité pochybnosti, které však z hlediska nepochybné existence ostatních vazebních důvodů nemohou dosáhnout ustavní roviny a odůvodnit tak zrušení napadených rozhodnutí.
Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. Uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavní soud nehledal účelným vyzvat stěžovatele k odstranění vady podání, spočívající v existenci substituční doložky plné moci, která je ze zákona nepřípustná [§31 odst. 1 zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu