ECLI:CZ:US:2003:1.US.379.03
sp. zn. I. ÚS 379/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. L. T., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 10 To 137/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 3 T 102/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 10 To 137/2003, zamítl odvolání obžalovaného J. M. (dále jen "stěžovatel") a potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 3 T 102/2002 (dále jen "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou tří let.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudku Okresního soudu v Náchodě pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřoval v postupu obecných soudů, které neprovedly jím navržené důkazy, nezabývaly se jeho obhajobou, podloženou listinnými důkazy, a při hlavním líčení vystupovala jako svědkyně soudní znalkyně, která byla před zahájením hlavního líčení v jednací síni společně se soudci a státním zástupcem, bez přítomnosti obhájců a obžalovaných.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení §75 odst. 1 zákon o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak je patrno ze sdělení Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 9. 2003, stěžovatel dne 14. 7. 2003 podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 10 To 137/2003, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (sp. zn. 3 Tdo 1112/2003). O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR dosud meritorně nerozhodl, dne 1. 10. 2003 jej vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k odstranění jeho vad.
Ze Sdělení Ústavního soudu ČR, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR dne 14. 7. 2003, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno dne 3. 2. 2003 a projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě po tomto datu, a to dne 14. 7. 2003.
S ohledem na tyto závěry se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu