ECLI:CZ:US:2003:1.US.399.03
sp. zn. I. ÚS 399/03
Usnesení
I. ÚS 399/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. srpna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 31/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 4 T 15/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2003 napadl v záhlaví označené rozsudky obecných soudů. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na presumpci neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a právo na výslech svědka ve svůj prospěch za stejných podmínek jako proti sobě podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak stěžovatel uvedl, byl napadenými rozhodnutími obecných soudů uznán vinným pomocí podle ust. §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona tím, že v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům Komerční banky, a. s. opatřil a společně s dalšími nechal znalecky ohodnotit nemovitost v k. úz. Jablonec nad Nisou, přičemž znalec nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v Komerční bance.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá řadu námitek týkajících se postupu obecných soudů, zejména pak zdůraznil skutečnost, že o podvodném úmyslu při vylákání úvěru nevěděl a vědět nemohl, přičemž podle něj před obecnými soudy nebyla subjektivní stránka prokázána.
Stěžovatel rovněž podal v průběhu řízení návrh na zastavení trestního řízení, a to pro nepřiměřenost délky řízení. Podle stěžovatele okolnost, že trestní řád nemá zvláštní ustanovení o tom, že by bylo možné trestní stíhání zastavit z důvodu jeho nepřiměřené délky, nebrání tomu, aby soud rozhodl o tom, že se zastavuje vzhledem k ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Současně s tím stěžovatel uvedl, že proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu podal rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž však uplatnil jiné důvody než v ústavní stížnosti (tuto skutečnost Ústavní soud ověřil dotazem u Městského soudu v Praze, který potvrdil, že stěžovatel podal dovolání dne 26. 6. 2003).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb). Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu, resp. rozhodnutí o něm. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno.
S ohledem na shora citované sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel také poté, co o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta k napadení i rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2003
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj