ECLI:CZ:US:2003:1.US.410.02
sp. zn. I. ÚS 410/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 3 To 793/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s poukazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 3 To 793/2001, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 2 T 242/2000. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že jako plátce daně ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka zálohy daně z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, čímž spáchal dvojnásobný trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, čímž spáchal trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ust. §147 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Odvolací soud napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatele odmítl a stejně tak odmítl i Nejvyšší soud jeho dovolání v dané věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 6 Tdo 432/2002).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy, potřebné k tomu, aby se zjistilo, zda skutečně trestný čin spáchal (především prý bylo odmítnuto provést důkaz znaleckým posudkem účetnictví stěžovatele). Soudy se v daném případě údajně samy zabývaly hodnocením a rozborem zpráv a stanovisek Finančního úřadu v Českém Krumlově, přičemž dospěly k závěru, že tyto zprávy a stanoviska jsou správné; stěžovatel však s tímto názorem nebyl spokojen a považuje jej za "závěr učiněný právníky a nikoliv lidmi, kteří se výhradně zabývají ekonomikou". Stěžovatel dále obecně uvedl, že v jednání soudu prvního stupně došlo k řadě procesních a právních pochybení, na která ve svém odvolání poukazoval, ale odvolací soud se s nimi rovněž nevypořádal. Rozhodnutí obecných soudů považuje za vadná také pokud jde o období, za které nebyly zákonné odvody činěny a to zejména vzhledem k rozhodnutí vyšetřovatele bývalého Úřadu vyšetřování policie ČR v Českém Krumlově ze dne 28. 1. 1998, ČVS OVV 270/96, kterým prý byl v té době "nezvratně informován o tom, co je či není trestným činem". Stěžovatel uzavřel, že skutková zjištění, učiněné soudem prvního stupně nejsou tak přesvědčivá, aby mohla sloužit jako podklad pro rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, jim předcházejícím řízením a s obsahem příslušného spisového materiálu, dospěl k závěru, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily žádná ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy, které se případem velmi pečlivě zabývaly, přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel mj. zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů soudy, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů - a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími - byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele; k tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud souhlasí i s argumentací obecných soudů, že ani stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování by v případě jejich provedení nemohly na závěrech soudu o vině i o trestu nic podstatného změnit. Krajský soud v Českých Budějovicích v obsáhlém odůvodnění napadeného usnesení také mj. uvedl, proč s přihlédnutím k již provedeným důkazům dospěl k závěru, že provedení dalších důkazů by bylo nadbytečné. Právo navrhovat doplnění dokazování nelze vykládat tak, že se např. nařizuje předvolat a vyslýchat veškeré svědky a že soud musí provést každý důkaz, který stěžovatel subjektivně považuje za nutný.
Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry a rovněž uložený trest s podmíněným odkladem jeho výkonu se Ústavnímu soudu jeví - z hlediska ústavnosti - jako přiměřený. K výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud dodává, že ke zrušení napadených rozhodnutí by nepostačovalo, pokud by jím došlo k případnému porušení tzv. běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, že by svou intenzitou dosáhlo sféry, regulované a chráněné ústavními předpisy, tedy předpisy nejvyšší právní síly. Ústavní soud zde odkazuje i na svou obecně přístupnou judikaturu, ve které již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů ani soudem těmto soudům nadřízeným.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že stížnost podává, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí soudů spočívá ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu na nesprávném právním posouzení skutku a zejména na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nutno konstatovat, že se jedná o dovolací důvod a nikoliv o důvod k podání ústavní stížnosti; tu je podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. I když Ústavní soud není vázán odůvodněním, ale toliko petitem ústavní stížnosti, nelze ponechat bez povšimnutí, že stěžovatel v zásadě směšuje dovolání i ústavní stížnost, přičemž navíc opakuje svoji argumentaci použitou v odůvodnění odvolání i dovolání, resp. na tuto argumentaci přímo odkazuje (např. str. 3 stížnosti). Ústavní stížnost tak spočívá převážně v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů, kterým z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Pouze pro úplnost lze doplnit, že ústavností samotného ust. §147 trestního zákona se Ústavní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 188), kde mj. uvedl, že se jedná o důležitý stupeň ochrany společnosti, chránící zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků a postihujících plátce za nesplnění jejich zákonné povinnosti, přičemž potencionální obžalovaný má možnost využít institut účinné lítosti (§147a trestního zákona). Návrh na zrušení ustanovení §147 a §147a) trestního zákona Ústavní soud odmítl.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27.listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu