ECLI:CZ:US:2003:1.US.414.02
sp. zn. I. ÚS 414/02
Usnesení
I. ÚS 414/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené advokátkou Mgr. J. H., se sídlem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 12 Co 334/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv a svobod. Konkrétně měla za to, že byl porušen čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod z hlediska jejího práva na právní pomoc v řízení před soudy. Uvedla, že dne 9. 4. 2002 se konalo u Krajského soudu v Ostravě, pobočce Olomouc, nařízené jednání ve věci odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 18 C 264/99. Právní zástupkyně stěžovatelky se byla nucena pro toto jednání omluvit z důvodu náhlé zdravotní indispozice. Tuto omluvu soudu řádně v ranních hodinách sdělila a požádala o odročení. Uvedla rovněž, že vzhledem k náhlým zdravotním problémům není schopna zajistit substituci. Soud prokazatelně omluvu obdržel (citoval ji rovněž v úvodu zahájeného soudního jednání). Tuto omluvu však soud odmítl (i když stěžovatelka trvala na přítomnosti své právní zástupkyně) a ve věci odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu soud odvolací za těchto okolností přesto jednal.
Stěžovatelka namítala, že se sama nemohla v předmětné věci účinně hájit a vyslovila námitku, že jí soud odepřel právo na právního zástupce.
Ústavní soud, v návaznosti na výše uvedené, si vyžádal k dané věci vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci. Místopředsedkyně tohoto soudu, JUDr. Z. P., se vyjádřila v tom smyslu, že dle ustanovení §119 odst. 1 věta prvá o. s. ř. k odročení jednání může dojít z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Znamená to, že má-li být jednání odročeno z důvodu, týkajícího se některého z účastníků, resp. jejich právních zástupců (jako v uvedeném případě), musí být tento důvod nejen soudu sdělen a dostatečně konkretizován, ale musí být doložena i jeho existence, aby mohl soud posoudit závažnost předmětné věci. Podle názoru místopředsedkyně odvolacího soudu postup soudu nebyl v rozporu s ustanovením §101 o. s. ř. Žádost právní zástupkyně stěžovatelky nesplňovala výše uvedené předpoklady, a proto soud její žádosti nevyhověl a rozhodl ve věci samé. Odvolací soud uvedl, že nelze přehlédnout, že spis byl předložen tomuto soudu s podaným odvoláním již dne 24. 4. 2001. První žádosti zástupkyně stěžovatelky o odročení jednání, nařízeného na den 26. 2. 2002, krajský soud vyhověl a jednání odročil na 9. 4. 2002, kdy též rozhodl, a to potvrzením rozsudku okresního soudu.
Předchozí žádost o odročení byla odůvodněna změnou právního zastoupení stěžovatelky a nutností doplnění odvolání. Přestože stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, měla na přípravu k odročenému jednání na den 9. 4. 2002 téměř dva měsíce, odvolání doplněno nebylo. Námitka stěžovatelky, že postupem soudu byla vyloučena z možnosti právně argumentovat pro nepřítomnost právní zástupkyně, proto nemůže obstát. Zákon nesoustřeďuje odvolací argumentaci jen do ústního jednání. Pravidlem je, že se tak stane v odvolání, případně v dalších písemných podáních. Žádné z těchto možností stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, nevyužila. Podle názoru krajského soudu je tedy zřejmé, že v tomto případě nebyla postupem odvolacího soudu stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem, neboť odvolací soud neporušil žádnou konkrétní povinnost. Z uvedených důvodů pak krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce procesní i skutkové dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ústavní soud shledal oprávněným poukaz krajského soudu na ustanovení §119 odst. 1 věta prvá o. s. ř., dle něhož k odročení jednání může dojít z důležitých důvodů, jež musí být soudu sděleny, přičemž je na úvaze soudu, zda uvedené důvody jsou konkretizovány a doloženy natolik, aby mohl posoudit jejich závažnost. Právní zástupkyně stěžovatelky v daném případě poukázala pouze na náhlou zdravotní indispozici, ačkoli "reakci na antibiotika při probíhajícím zápalu plic" a "žaludeční problémy s horečkou" (jak uvádí později v ústavní stížnosti) mohla doložit odpovídající lékařskou zprávou, což neučinila.
V uvedené věci se jednalo o žalobu stěžovatelky na zaplacení sporné částky ve výši 10 808,40 Kč (za uhrazení nákladů na kanalizaci) vůči žalovanému Městu Olomouc (vedlejší účastník). Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatelka nesplnila v řízení svou povinnost důkazní a povinnost tvrzení, ač k tomu měla dostatečný časový prostor (své odvolání nijak nedoplnila a nekonkretizovala). Tyto okolnosti nejsou procesním právem sankcionovány jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení pak pravidelným následkem takového jednání je však rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro daného účastníka. Důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení, posuzuje soud se zřetelem ke všem okolnostem (nejedná se tedy o procesní povinnost). Pokud v uvedeném případě soud vycházel z výsledků předchozího dokazování a jednání neodročil, rozhodl i z tohoto hlediska právně konformně, nevybočil z ústavněprávního rámce a neporušil tak základní právo a svobodu stěžovatelky, neboť stěžovatelce právo jednat před soudem odňato nebylo.
Stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení ústavně zaručeného práva a svobody, a proto Ústavní soud její návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu