ECLI:CZ:US:2003:1.US.456.03
sp. zn. I. ÚS 456/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. listopadu 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 20 Co 242/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, který jako soud odvolací rozhodl o změně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 24 C 1/2002, tak, že odložil vykonatelnost rozhodčího nálezu ze dne 17. 11. 2000 Rsp 31/99 do pravomocného skončení řízení o zrušení tohoto nálezu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 1/2002.
Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, rozhodčím nálezem Rsp 31/99 ze dne 17. 11. 2000 byla vedlejšímu účastníkovi, společnosti T. S. Č., a. s., uložena jakožto straně žalované povinnost zaplatit částku ve výši 56.308.637 Kč společně s 26 % úrokem z prodlení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedlejší účastník napadl tento nález, přičemž důvod, pro který by měl být zrušen, dovozuje z ustanovení §31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Tento důvod měl být naplněn tím, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, o níž bylo rozhodčím nálezem rozhodnuto, neboť dne 18. 10. 1999 podal Finanční úřad v Hranicích u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti společnosti T. S. Č., a. s. poddlužnickou žalobu, která se týká pohledávky, o níž bylo předmětným nálezem rozhodnuto, a dne 16. 10. 1998 vydal Finanční úřad Praha - Jižní město exekuční příkaz za účelem uspokojení pohledávky přikázáním stěžovatelových pohledávek za společností T. S. Č., a. s.
Součástí žaloby na zrušení předmětného rozhodčího nálezu byl také návrh na odložení jeho vykonatelnosti. Nalézací soud tento návrh svým usnesením ze dne 16. 4. 2003, č. j. 24 C 1/2002-67, zamítl. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě vydal Městský soud v Praze ústavní stížností napadené usnesení, kterým návrhu vyhověl a odložil vykonatelnost předmětného rozhodčího nálezu.
Stěžovatel se domnívá, že tímto usnesením obecný soud porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Městský soud v Praze své rozhodnutí opřel o velmi stručné odůvodnění, z něhož vyplývá, že za relevantní pro výrok o odkladu považuje v podstatě již pouhou okolnost, že částka přiznaná předmětným rozhodčím nálezem činí 56.308.637 Kč s příslušenstvím, přičemž již ze samotné výše pohledávky lze údajně dovodit, že neprodleným výkonem by vedlejšímu účastníkovi hrozila závažná újma.
Stěžovatel má zato, že napadené usnesení neodpovídá požadavku formulovanému v judikatuře Ústavního soudu jako zákaz libovůle v jurisdikci obecných soudů. Rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti představuje závažný zásah do právní jistoty účastníků řízení a jako takové musí být pečlivě odůvodněno. Odklad vykonatelnosti jako takový může být považován za přijatelný pouze ve zcela výjimečných případech, kdy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu je zřejmé, že je tento zásah nezbytný. Stěžovatel je proto přesvědčen, že již při rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti se soud měl velmi pečlivě zabývat veškerými skutkovými i právními okolnostmi, za nichž byl tento návrh vznesen.
Městský soud v Praze napadené usnesení zdůvodnil pouze tím, jak vysoká je částka, která byla rozhodčím nálezem přiznána, a dále zcela nepřezkoumatelným tvrzením, že již samotné nařízení exekuce by údajně mohlo vést k poškození společnosti T. S. Č., a. s. Oproti tomu se soud nezabýval ostatními aspekty, zejména zda návrh na odklad vykonatelnosti není ze strany vedlejšího účastníka pouhým šikanózním postupem, zda by splnění povinnosti, kterou předmětný rozhodčí nález ukládá, skutečně pro tuto společnost představovalo "závažnou újmu", a jaká újma může vzejít druhé straně, bude-li vykonatelnost odložena.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Městský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu 20 Co, se k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 15. 10. 2003, v němž uvedl, že argumentace stěžovatele se soustředí převážně na tvrzení, podle něhož je žaloba o zrušení rozhodčího nálezu podána účelově, má obstrukční charakter a je nedůvodná. Při rozhodování o návrhu na odložení vykonatelnosti sporného rozhodnutí nemůže však soud hodnotit důvodnost žaloby a předjímat rozhodnutí ve věci samé. Ve smyslu §32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. je předpokladem odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu hrozba závažné újmy. S touto okolností se Městský soud v Praze vypořádal, polemika s jeho názorem nemá podle soudu ústavněprávní rozměr a účelem stížnosti je snaha dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, Ústavním soudem. Účastník řízení proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, nebo zamítl.
Vedlejší účastník, společnost T. S. Č., a. s., právně zastoupený advokátem Mgr. Dušanem Ružičem, se k ústavní stížnosti vyjádřil podáním ze dne 31. 10. 2003. Podle názoru vedlejšího účastníka existuje-li alespoň možnost toho, že pravomocné rozhodnutí (rozhodčí nález) bude v budoucnu zrušeno, je nutno nejvyšší opatrnosti, jelikož takovýto výkon rozhodnutí může mít poté u společnosti T. S. Č., a. s. nenahraditelné a fatální důsledky. Podle něj byl rozhodčí nález vydán přesto, že v téže věci byly vydány exekuční příkazy příslušných finančních úřadů, kterými bylo stěžovateli jakožto daňovému dlužníkovi zakázáno nakládat jakkoliv s pohledávkami ve výši 151.378.283,70 Kč a společnosti T. S. Č., a. s. bylo zakázáno tyto pohledávky vyplatit stěžovateli. Finanční úřad v Hranicích podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti vedlejšímu účastníkovi poddlužnickou žalobu, přičemž toto řízení bylo zahájeno dříve než předmětné rozhodčí řízení. Poddlužnická žaloba se opírá o tyto dva exekuční příkazy, avšak v rozhodčím řízení nebylo k této skutečnosti vůbec přihlédnuto. Proto podle vedlejšího účastníka, pakliže případná pohledávka či nárok existuje nebo bude v budoucnu existovat, jedná se o případný nárok finančního úřadu, nikoliv o nárok stěžovatele.
Tvrzení stěžovatele, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu je obstrukčního charakteru, je proto podle vedlejšího účastníka nesmyslné a tendenční. Žaloba je totiž opřena o relevantní argument, a to že stěžovatel nebyl vůbec procesně legitimován k podání žaloby rozhodčímu soudu. Z tohoto důvodu by měl soud předmětný rozhodčí nález pro takovou zásadní a nezhojitelnou vadu zrušit, přičemž tato vada doposud nemohla být soudní instancí přezkoumána. Vada, jíž rozhodčí nález trpí, je podle vedlejšího účastníka tak závažná, že nelze očekávat jiné rozhodnutí.
Vedlejší účastník je proto toho názoru, že napadeným usnesením nebyla porušena stěžovatelova základní ústavně zaručená práva, a ústavní stížnost je tedy nedůvodná.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem řízení před Ústavním soudem není ani otázka existence či neexistence pohledávky, ani otázka právních vad předmětného nálezu, jehož vykonatelnost byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze odložena, nýbrž otázka zásahu do základních ústavně garantovaných práv stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit, zda takové opatření, jímž soud odložil vykonatelnost pravomocného rozhodnutí do doby, než takové rozhodnutí bude pravomocně soudně přezkoumáno, zasáhlo do základních práv stěžovatele.
Vykonatelnost rozhodnutí orgánů veřejné moci představuje jeden z atributů rozhodnutí, jimiž státní či veřejná moc aprobuje případné státní vynucení takového rozhodnutí. Tento institut je v podstatě jedním z projevů výkonu státní moci, a to v rovině individuální, s dosahem především pro subjekty, do jejichž právního postavení takové rozhodnutí určitým způsobem zasahuje.
Konstituuje-li takové rozhodnutí nárok, jehož realizace prostřednictvím státního donucení je soudem odložena, jedná se vždy do určité míry o zásah do právního postavení oprávněného, v daném případě stěžovatele. Na druhou stranu každý výkon rozhodnutí zasahuje do právní sféry subjektu, jemuž je vykonatelným rozhodnutím uložena povinnost.
Institut odložení vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí je zákonem upraven především v případech, kdy je v soudním řízení (zejména v řízeních o mimořádných opravných prostředcích) toto rozhodnutí zpochybněno pro vady, jež by založily nezákonnost či jinou nesprávnost tohoto rozhodnutí. Je to státní, resp. veřejná moc, která jednotlivcům garantuje zákonnost a spravedlnost v rozhodování o jejich právech a povinnostech a současně prostřednictvím institutu vykonatelnosti aprobuje státní vynucení pravomocných rozhodnutí.
Za výjimečných okolností lze proto připustit, aby obecný soud jako jeden z orgánů reprezentujících veřejnou moc odložil vykonatelnost rozhodnutí, pokud současně rozhoduje o zrušení tohoto rozhodnutí pro některou z vad uvedenou v zákoně. Takové opatření má současně výraznou časovou dimenzi, neboť obecný soud si jím současně vytváří jistý prostor pro to, aby dostál požadavku garance zákonnosti a spravedlnosti napadeného rozhodnutí, které má být vykonáno prostřednictvím donucení státní mocí.
Takové opatření, jímž se výrazně zasahuje do práv subjektu oprávněného z takového rozhodnutí, však musí vždy sledovat zásadu proporcionality. Jinými slovy, musí zde existovat rozumný vztah mezi použitými prostředky (v daném případě využití institutu odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu) a účelem sledovaným omezením základních práv oprávněného, tj. základního práva na soudní ochranu (jímž se v rovině individuální realizuje státní vynucení pravomocného rozhodčího nálezu) a práva vlastnit majetek (konstituovaného pravomocným rozhodčím nálezem).
Vzhledem k tomu, že odložení vykonatelnosti má také shora popsanou dimenzi časovou, má Ústavní soud za to, že proporcionalitu takového opatření je třeba hodnotit také v rozměru časovém. V daném případě byla vykonatelnost žalobou napadeného rozhodčího nálezu odložena až do pravomocného skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Časová dimenze se proto bezprostředně váže na délku tohoto řízení. Pokud obecný soud využije institutu odložení vykonatelnosti, musí mít podle Ústavního soudu současně na paměti, že takové opatření - působí-li po delší dobu - je způsobilé proporcionalitu mezi jeho účelem a zásahem do základních práv oprávněného výrazně narušit.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že za daných okolností toto opatření omezilo základní práva stěžovatele v proporcionální míře, ovšem s výhradou, že pro tento závěr bude mít významný vliv časový rozměr, resp. doba, po níž bude toto opatření účinné. V případě, že by řízení o zrušení předmětného rozhodčího nálezu trvalo neúměrně dlouhou dobu, po níž bude účinné také ústavní stížností napadené opatření, mohly by obecné soudy porušit shora uvedenou podmínku proporcionality omezení základních práv stěžovatele.
Obecné soudy, které vedou řízení o zrušení rozhodčího nálezu, proto musejí mít na paměti, že omezení základních práv má v daném případě dimenzi časovou, která má přímý vliv na přiměřenost opatření (tj. odložení vykonatelnosti napadeného rozhodčího nálezu), jehož v řízení využily. S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. například rozsudek ze dne 17. 7. 2003 ve věci Giuseppe Luordo proti Itálii) by totiž i případně délka trvání tohoto řízení společně s posuzovaným odložením vykonatelnosti rozhodčího nálezu znamenala bezprostřední zásah do stěžovatelových základních práv, a to práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), resp. práva na ochranu majetku (čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu