ECLI:CZ:US:2003:1.US.465.02
sp. zn. I. ÚS 465/02
Usnesení
I. ÚS 465/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. G., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 58/2002, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 45 T 4/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 7, čl. 8, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 58/2002, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 45 T 4/2002. Citovaným usnesením městského soudu bylo podle ust. §71 odst. 5 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu. Vrchní soud v Praze stížnost proti tomuto usnesení zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl vzat do vazby s účinností od 22. 3. 2001 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. Nt 98/01, přičemž naposledy mu byla vazba prodloužena usnesením téhož soudu ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. Nt 331/2001 do 31. 12. 2001. Stěžovatel zdůraznil, že státní zástupce měl podle ust. §71 odst. 6 trestního řádu v tehdy platném znění soudu doručit návrh na prodloužení vazby nejpozději 15 dnů před skončením příslušné lhůty, tedy před 31. 12. 2001. Jelikož se tak nestalo, měl být dne 1. 1. 2002 propuštěn na svobodu. Státní zástupce jej však dne 2. 1. 2002 vyrozuměl, že jeho vazba trvá z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu i nadále s účinností od 1. 1. 2002. Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 37 Nt 30/2002, o propuštění stěžovatele na svobodu. Proti tomuto rozhodnutí podal Městský státní zástupce stížnost, na základě které Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 44 To 170/2002, uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí, jež poté následovala, totiž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 45 T 4/2002, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 58/2002, jímž byla jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítnuta, přičemž jeho argumentace spočívá pouze v polemice s právním názorem obecných soudů na otázku, týkající se problematiky výkladu přechodných a závěrečných ustanovení novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem jakož i Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak je ze shora uvedeného patrné, stěžovatel v petitu svého návrhu napadá a požaduje zrušit usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 58/2002, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 45 T 4/2002. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že za poslední prostředek k ochraně práva stěžovatele nutno v daném případě považovat předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 44 To 170/2002, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, proti jehož obsahu ostatně směřuje samotná argumentace stěžovatele, zůstávající navíc v podstatě pouze v rovině jednoduchého práva. Uvádí-li stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, který si je této skutečnosti zřejmě dobře vědom, že proti tomuto usnesení podal stížnost k vrchnímu soudu, která byla jako nedůvodná zamítnuta, nutno konstatovat, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 45 T 4/2002 a nikoliv ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 44 To 170/2002. Stěžovatel tedy měl podat ústavní stížnost již proti tomuto rozhodnutí. Skutečnost, že se Vrchní soud v Praze shora uvedenou námitkou stěžovatele rovněž (mimo jiné) zabýval, na uvedeném nic nemění. I případným vyhověním ústavní stížností by totiž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 44 To 170/2002, zůstalo nedotčeno - což by vedlo nejen k rozporu s principem právní jistoty - přičemž právě toto usnesení bylo z hlediska zkoumané otázky rozhodující pro daný případ.
Jelikož Ústavní soud je petitem ústavní stížnosti vázán, nemohl tak podrobit přezkumu jiná rozhodnutí, než výslovně napadená (což odpovídá i zásadě minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci). V tomto směru v postupu ani v rozhodnutích obecných soudů porušení žádných ústavně zaručených základních práv stěžovatele neshledal. Stěžovatel ostatně proti napadeným rozhodnutím v ústavní stížnosti nijak neprotestoval, s výjimkou uvedeného jiného názoru na výklad příslušných ustanovení trestního řádu. Zde možno pouze pro úplnost doplnit, že použitou interpretaci nelze považovat za protiústavní. Obecně lze připomenout, že je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti důkazní situace a skutkových okolností konkrétního případu musí svědomitě posoudit, zda další trvání vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, kterým není pouze spravedlivé potrestání pachatele, ale i zabezpečení spravedlivého procesu. Také z těchto důvodů, položením důrazu na princip přiměřenosti, došlo právě novelou trestního řádu (zákon č. 265/2001 Sb.), účinnou od 1. 1. 2002 mimo jiné k zesílení možností přezkumu vazebních rozhodnutí ve prospěch obviněných osob a tedy i stěžovatele.
Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu