ECLI:CZ:US:2003:1.US.465.03
sp. zn. I. ÚS 465/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. I. B. V., zastoupené Mgr. K. H., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §91 odst. 5 a §91a odst. 2 zákona č. 591/1991 Sb., cenných papírech, v platném znění, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 29. 8. 2003 brojí stěžovatelka proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v tom, že dne 16. 1. 2001 bylo stěžovatelce doručeno "Oznámení o ztrátě postavení účastníka správního řízení ve věci pozastavení obchodování s akciemi společnosti I. B., a. s.", zaslané Komisí pro cenné papíry. Napadené rozhodnutí nelze podle stěžovatelky zřejmě považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť nemá náležitosti rozhodnutí, neobsahuje výrok ani poučení o rozkladu, nebylo opatřeno úředním razítkem orgánu, který jej vydal, nebylo podepsáno osobami oprávněnými podepisovat rozhodnutí Komise pro cenné papíry. Proti oznámení proto a priori není přípustný opravný prostředek ve správním řízení a ani není toto oznámení přezkoumatelné soudem.
Stěžovatelka se přesto z opatrnosti obrátila v této věci se zásadně stejnými argumenty na Komisi pro cenné papíry, správní soud a Ústavní soud. Všechny uvedené opravné prostředky byly podle stěžovatelky odmítnuty. Stěžovatelka proto tvrdí, že vyčerpala veškeré opravné prostředky, přičemž rozhodnutí o posledním opravném prostředku bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 7. 2003.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítla, že o ztrátě postavení účastníka, byť by vyplývala z právního předpisu, musí správní orgán vydat rozhodnutí. Ke ztrátě postavení účastníka v již probíhajícím konkrétním správním řízení nemůže dojít výhradně ex lege, neboť správní orgán musí zákonné ustanovení, na jehož základě má účastník svoje postavení v řízení ztratit, aplikovat inter partes.
Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že na základě novely zákona o cenných papírech, jež nabyla účinnosti dne 1. 1. 2001, došlo k novému vymezení účastníků řízení o pozastavení obchodování s registrovanými cennými papíry. Novela zároveň obsahuje ustanovení čl. II odst. 15, podle nějž řízení zahájená před 1. 1. 2001 budou dokončena podle nových právních předpisů. To při velmi striktním výkladu znamená, že účastníkem řízení má zůstat pouze emitent a Středisko cenných papírů.
Proto je nutno posuzovat časovou působnost novely ústavně konformním způsobem, a to i v souladu s principem proporcionality. Výklad ustanovení novely zákona o cenných papírech přijatý Komisí rozhodně není podle stěžovatelky ani ústavně konformní, ani není přiměřeným zásahem do práv stěžovatelky, když stejného výsledku - uložení opatření podle §91 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů - bylo zcela zjevně možné dosáhnout i bez zásahu do ústavou chráněných práv stěžovatelky, tedy při zachování jejího účastenství v řízení. V případě předmětného správního řízení, v němž se rozhoduje o omezení vlastnického práva stěžovatelky a v němž navíc nabyla stěžovatelka postavení účastníka za předchozí právní úpravy, je plně namístě a podle práva, aby stěžovatelka účastníkem řízení zůstala až do jeho pravomocného skončení, včetně zachování jeho práva na opravné prostředky.
Stěžovatelka dále tvrdí, že právní předpis, který jakýmkoli způsobem vylučuje z řízení před správními orgány a nezávislými soudy osobu, o jejíchž základních právech a svobodách se v řízení rozhoduje, je v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, jímž vysloví, že ztrátou postavení účastníka správního řízení ve věci pozastavení obchodování s veřejně obchodovatelnými akciemi emitenta I. B., a. s., podle §91 odst. 5 a §91a odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., v platném znění, bylo ze strany Komise pro cenné papíry porušeno základní právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva (právo na spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, a dále právo stěžovatelky, aby vůči ní byla uplatňována státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny. Současně tím došlo i k porušení základního práva stěžovatelky vlastnit majetek, když bylo bez náhrady necenně omezováno jeho vlastnické právo dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ve výroku nálezu vyslovil, že postupem Komise pro cenné papíry, jímž byla stěžovatelce v "Oznámení o ztrátě postavení účastníka správního řízení ve věci pozastavení obchodování s akciemi společnosti I. B., a. s." vydaném Komisí pro cenné papíry pod č. j. 45/16280b/2000 dne 10. ledna 2001 sdělena ztráta postavení účastníka v předmětném řízení, bylo porušeno základní právo stěžovatelky, aby vůči ní byla uplatňována státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, a dále právo stěžovatelky, aby se mohla stanoveným postupem domáhat svého práva (právo na spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, a Komise pro cenné papíry je povinna obnovit stav před porušením základních práv stěžovatelky, jak je vysloveno výše, zejména tak, že bude se stěžovatelkou jednat jako s účastníkem řízení o pozastavení obchodování s registrovanými akciemi I.
Současně s tím stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil ustanovení §91 odst. 5 a §91a odst. 2 zákona č. 591/1991 Sb., o cenných papírech, v platném znění.
Ústavní soud před tím, než přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění všech formálních a materiálních podmínek projednání ústavní stížnosti. Ústavní soud si je v daném případě vědom skutečnosti, že stěžovatelka již jednou obdobnou ústavní stížnost proti postupu Komise pro cenné papíry podala, přičemž tato stížnost byla druhým senátem Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 133/01) posouzena jako nepřípustná, když nebyla splněna podmínka subsidiarity ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka napadla postup Komise pro cenné papíry rovněž žalobou ve správním soudnictví.
Jak v nyní podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, bylo již o její žalobě rozhodnuto odmítavým usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 7 A 23/2001 - 64. Pokud však stěžovatelka nynější ústavní stížností brojí opět toliko proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím ve vyloučení v účastenství v řízení před Komisí pro cenné papíry, musí Ústavní soud konstatovat, že taková ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě do 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nebo dnem kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Pokud je tedy ústavní stížnost stěžovatelky koncipována tak, že poté, co marně vyčerpala procesní prostředek v podobě žaloby ve správním soudnictví, nyní napadá opakovaně toliko postup Komise pro cenné papíry jako jiný zásah orgánu veřejné moci, musí Ústavní soud konstatovat, že taková stížnost je podána opožděně. Šedesátidenní lhůta k podání takto koncipované ústavní stížnosti počala běžet dnem 16. 1. 2001, kdy bylo stěžovatelce doručeno oznámení o ztrátě postavení účastníka správního řízení ve věci pozastavení obchodování s akciemi společnosti IP banka, a. s.
Je především věcí jednotlivce, zvláště pokud je zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, aby zvolil procesní prostředky, které jsou způsobilé efektivně zajistit ochranu jeho práv. Pokud stěžovatelka souběžně s předchozí ústavní stížností napadla tvrzený zásah do svých práv také žalobou ve správním soudnictví, nezbylo Ústavnímu soudu, než takovou stížnost pro nepřípustnost odmítnout (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 133/01). Bylo totiž v dispozici samotné stěžovatelky, zda uplatní vedle ústavní stížnosti opravný prostředek v podobě žaloby ke správnímu soudu. Za takového stavu věci však Ústavní soud nemůže s ohledem na shora uvedené skutečnosti nově podanou ústavní stížnost meritorně projednat, neboť není splněna jedna z procesních podmínek, tedy její včasnost ve vztahu k zásahu, proti němuž ústavní stížností brojí.
K návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení §91 odst. 5 a §91a odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění, Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti, a je-li ta odmítnuta z některých důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, musí být odmítnut i návrh na zrušení zákona, který byl s ústavní stížností spojen.
[Pouze na okraj Ústavní soud k tomu podotýká, že konečným cílem stěžovatelky je zjevně domoci se zrušení těch ustanovení zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění, na jejichž základě byla vyloučena z účastenství v příslušném řízení před Komisí pro cenné papíry. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za zásah ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze bez dalšího považovat samotnou existenci (srov. usnesení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/93, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č. 2, str. 199 - 200, a sp. zn. I. ÚS 92/94, č. 15, ibid.) či naopak neexistenci určitého normativního (obecně závazného) právního aktu či neexistenci části normativního aktu.].
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D.
soudce zpravodaj