ECLI:CZ:US:2003:1.US.477.01
sp. zn. I. ÚS 477/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatelky R., a.s. (od 1. 5. 2003 s obchodním názvem: T. a.s.), zastoupené advokátem JUDr. Ing. V. J., proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 8. 2000, č.j. 47 E 706/2000-6, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2001, č.j. 13 Co 1538/2000-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 8. 2000, č.j. 47 E 706/2000-6, byl zamítnut návrh oprávněné R., a.s., (dále jen stěžovatelka) na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné P. K. k vymožení částky 8.213,90,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předložené rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu, pracoviště Šumperk, ze dne 25. 3. 1999, č.j. 262088/99-6381-II.-výp. (jímž byla uložena P. K. povinnost zaplatit stěžovatelce dlužné telekomunikační úhrady v celkové výši 8.213,90,- Kč s 15 % úroky z prodlení od 10. 2. 1999 do zaplacení), které dle doložky právní moci nabylo právní moci dne 15. 4. 1999 a vykonatelným se stalo dne 1. 5. 1999, není vykonatelným titulem, neboť rozhodnutí státního orgánu o věci, která nepatří do jeho pravomoci je absolutně neúčinné a postrádá závaznosti, ačkoliv je po formální stránce v právní moci. Okresní soud dovodil, že povinnost hradit smluvené úhrady za poskytované radiotelekomunikační služby operátory sítí GSM je vztahem občanskoprávním a rozhodování sporů z těchto vztahů zásadně náleží do pravomoci soudů. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 3. 2001, č.j. 13 Co 1538/2000-18, citované usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka má za to, že obe usnesení obecných soudů nevycházejí z ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva, neboť porušují její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy ČR a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvedla, že proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 13 Co 1538/2000, hodlá podat též dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, č.j. 20 Cdo 1854/2001-44, bylo dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě z důvodu opožděnosti odmítnuto. Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na ustanovení části dvanácté hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001). Podle bodu 15. téhož ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Proto Nejvyšší soud ČR - s ohledem na to, že odvolací soud právem rozhodoval (byť až 27. 3. 2001) podle dosavadních právních předpisů o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně - uvedl, že dovolání mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce (od právní moci rozhodnutí) stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 1. 1. 2001 a že se naopak neuplatní lhůta dvou měsíců (od doručení) stanovená v §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání bylo (za situace, kdy usnesení odvolacího soudu bylo doručeno povinné P. K. dne 6. 6. 2001 a stěžovatelce dne 7. 6. 2001 a téhož dne nabylo právní moci) ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř. pondělí 9. 7. 2001. Dovolání podané k poštovní přepravě až dne 7. 8. 2001 je tedy zjevně opožděné (po lhůtě bylo ostatně i sepsáno). Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo než dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 1. 1. 2001, odmítnout.
Za tohoto stavu - který Ústavní soud ani z ústavněprávního hlediska nezpochybňuje - je zřejmé, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Ústavní stížnost je tedy nepřípustná [ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj