ECLI:CZ:US:2003:1.US.484.03
sp. zn. I. ÚS 484/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. G., zastoupeného Mgr. R. G., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 5 To 80/2003, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 Nt 359/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2003, se Oleg Gincu (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vydávací vazby. Stěžovatel tvrdí, že citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že do vydávací vazby byl vzat na základě návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "KSZ"), který se opíral o mezinárodní zatýkací rozkaz ze dne 5. 7. 2002, sp. zn. 8 Gs 986/2002, vydaný v Görlitz ve Spolkové republice Německo. Tento zatýkací rozkaz byl vydán z toho důvodu, že stěžovatel se měl v období od 28. 8. 2000 do 9. 6. 2001, jako člen organizované skupiny, dopouštět nezákonného transportu vízových cizinců z České republiky na území Spolkové republiky Německo. V rámci žádosti o propuštění z vazby soudu prvního stupně předložil důkazy, které, podle jeho názoru, vyvracejí obvinění orgánů Spolkové republiky Německo. Jednalo se o potvrzení Ministerstva vnitra Moldavské republiky, podle kterého v období od 18. 2. 2000 do 21. 11. 2001 vykonával trest odnětí svobody v Moldavské republice. Dalším důkazem je tvrzená ztráta jeho osobních dokladů. Tuto ztrátu řádně nahlásil u správních orgánů v Anenij Noj v Moldavské republice a vyslovil hypotézu, že ve Spolkové republice Německo páchala trestnou činnost jiná osoba, která se za něj, na základě jeho ztracených dokladů, vydávala. Podle názoru stěžovatele tyto důkazy jednak vyvracejí důvody vydání k trestnímu řízení do Spolkové republiky Německo, jednak mohly být bez průtahů provedeny a splňovaly podmínky zakotvené v §379 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Z uvedených důkazů, podle stěžovatele, vyplynulo, že pominuly důvody, pro které došlo k jeho vzetí do vydávací vazby, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že se popsané trestné činnosti ve Spolkové republice Německo nemohl v inkriminované době dopustit. Z tohoto důvodu měl být z vazby propuštěn. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů jeho žádost o propuštění zamítly, porušily tím jeho právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 5 Listiny). S poukazem na závěr odvolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že objasnění stěžovatelem tvrzených skutečností překračuje rámec předběžného šetření a spadá až do trestního řízení před orgány Spolkové republiky Německo, neboť v Moldavské republice mohla být vězněna zcela odlišná osoba, disponující právě jeho ztracenými doklady, a on mohl páchat trestnou činnost ve Spolkové republice Německo, stěžovatel dovodil porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se soudy obou stupňů řádně nezabývaly jím navrženými důkazy a odpovědnost přenesly alibisticky na orgány Spolkové republiky Německo. Na závěr uvedl, že výkonem vydávací vazby je mu působena nenahraditelná újma, neboť v Moldavské republice žije jeho manželka a dítě vyžadující jeho pomoc.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 Nt 359/2003.
Vrchní soud v Olomouci poukázal na ustanovení §379 TrŘ, z něhož vyplývá, že účelem předběžného šetření není obstarávání důkazů, jako v přípravném řízení, ale jen těch, které umožní učinit závěr o tom, zda jsou splněny všechny podmínky pro vyhovění žádosti o vydání, tj. zejména zda jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o občana České republiky. Účelem předběžného šetření není zjištění, zda osoba, o jejíž vydání jde, spáchala trestný čin, pro který je její vydání žádáno. Řízení předcházející stěžovatelem napadeným rozhodnutím se nezabývala prokázáním viny či vyvracením viny stěžovatele, ale řešila výlučně otázku, zda v době rozhodování trvaly důvody, pro které byl stěžovatel vzat do vazby (§381 odst. 1 TrŘ). K argumentaci stěžovatele ohledně jeho osobních a rodinných poměrů vrchní soud uvedl, že nijak neosvědčuje, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V závěru navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, popř. ji zamítl.
Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a k námitkám stěžovatele uvedl, že dožádané straně, tj. příslušným orgánům České republiky, nepřísluší přezkoumávat odůvodněnost či zákonnost postupu dožadujících orgánů vedoucích ke stíhání konkrétní osoby. Podrobné prověřování stěžovatelem navrhovaných skutečností (o údajném výkonu trestu stěžovatele, ztrátě osobních dokladů stěžovatele, atd.) by bylo ve svých důsledcích prokazováním skutečnosti, zda a za jakých okolností mohl stěžovatel spáchat či spáchal trestnou činnost, pro kterou je žádáno o jeho vydání. Toto je však otázkou viny a mělo by být vyhrazeno řízení a dokazování u soudu, který o vydání stěžovatele žádá a vede řízení ve věci samé. Nejedná se tedy, jak tvrdí stěžovatel, o alibistické přenesení odpovědnosti na orgány Spolkové republiky Německo, žádající o vydání stěžovatele, ale o posouzení podmínek, vyplývajících z Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957, uveřejněné pod č. 549/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Z těchto důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Nt 359/2003, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je státním příslušníkem Moldavské republiky. Dne 12. 4. 2003 ve 20.10 hod., po příjezdu na hraniční přechod Chotěbuz ve směru do Polské republiky, byl nejprve předveden podle zákona o Policii ČR a následně zadržen v souladu s trestním řádem. Zadržení bylo provedeno na základě žádosti trestního soudu v Görlitz o vypátrání, zatčení a extradici k trestnímu řízení do Spolkové republiky Německo, ze dne 29. 8. 2002, čj. CZ - 116986/2001 - RA, pro podezření, že stěžovatel, jako člen organizované skupiny, v období od 28. 8. 2000 do června roku 2001, nejméně v šesti případech organizoval nezákonný transport vízových cizinců z území České republiky na území Spolkové republiky Německo. Platnost vydaného zatykače a žádosti o vydání stěžovatele potvrzovalo sdělení Policejního prezídia ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce, oddělení INTERPOLU, ze dne 12. 4. 2003. Dne 14. 4. 2003 ve 14.00 hod. byl stěžovatel, usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Nt 359/2003, vzat do vydávací vazby podle §381 odst. 1 TrŘ, neboť zde byla obava, že uprchne a bude se trestnímu stíhání vyhýbat. Jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání, stěžovatel se vzdal svého práva podat proti vyhlášenému usnesení stížnost a souhlasil se svým vydáním do Spolkové republiky Německo. Následně však proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně podal stížnost, kterou odvolací soud zamítl pro opožděnost, a proto, že byla podána osobou, která se jí předem výslovně vzdala. V souladu s čl. 12 Úmluvy požádalo Saské státní ministerstvo spravedlnosti žádostí ze dne 12. 5. 2003, doručenou Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 14. 5. 2003 (č. l. 96 spisu), o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, pro trestné činy uvedené v mezinárodním zatýkacím rozkazu soudu v Görlitz ze dne 5. 7. 2002, sp. zn. 8 Gs 986/02 (č. l. 60 a násl. spisu), a jeho vzetí do vydávací vazby. Další žádostí ze dne 2. 6. 2003, doručenou Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 4. 8. 2003 (č. l. 113 spisu), požádalo Saské státní ministerstvo spravedlnosti o vydání stěžovatele i pro trestné činy uvedené v mezinárodním zatýkacím rozkazu soudu v Görlitz ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. 8 Gs 691/03 (č. l. 115 spisu). Ze spisu dále vyplývá, že státní zástupce KSZ v Ostravě provedl, v souladu s §379 TrŘ, předběžné šetření, stěžovatele seznámil s obsahem žádostí o vydání a vyslechl ho. Předběžným šetřením bylo zjištěno, že stěžovatel není občanem České republiky, nebylo mu uděleno právo azylu, nemá postavení uprchlíka a ani o něj nežádal, nebude vydán do oblasti válečného konfliktu, jedná se o činy trestné podle práva obou států a činy, pro které je vydání přípustné podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, vyhlášené pod č. 550/1992 Sb. Rovněž se nejedná o promlčené nebo jinou zákonnou překážku nepřípustné trestné činy.
V průběhu předběžného šetření podal stěžovatel dne 6. 6. 2003 u Krajského soudu v Ostravě žádost o propuštění z vydávací vazby. Svou žádost odůvodnil tím, že se trestných činů, pro které je žádáno jeho vydání, nedopustil, neboť v době od 18. 2. 2000 do 21. 11. 2001 byl vězněn ve věznici v Moldavské republice. Tuto skutečnost doložil notářsky ověřenou kopií potvrzení Ministerstva vnitra Moldavské republiky, včetně překladu provedeného soudním tlumočníkem. Navíc uvedl, že před uvězněním v Moldavské republice ztratil osobní doklady. Z toho dovodil, že na území Spolkové republiky Německo páchala předmětnou trestnou činnost jiná osoba, která se za něj vydávala. Předloženými doklady údajně vyvrátil důvody vydávací vazby, proto požádal o propuštění z vazby na svobodu. Soud prvního stupně žádost stěžovatele usnesením ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 Nt 359/2003, zamítl (č. l. 135 spisu). V odůvodnění poukázal na skutečnosti vyplývající ze spisu a uvedl, že v daném stadiu trvá obava, že by stěžovatel mohl uprchnout, zejména za situace, kdy již bylo Saským státním ministerstvem spravedlnosti oficiálně požádáno o jeho vydání. Soud prvního stupně neakceptoval námitky stěžovatele uvedené v žádosti o propuštění, neboť otázka, zda stěžovatel spáchal trestnou činnost, pro kterou je o jeho vydání žádáno, je otázkou důkazního řízení, které se vymyká řízení o přípustnosti vydání a je otázkou dokazování u soudu, který vede řízení o věci samé.
O stížnosti stěžovatele proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud zamítavým usnesením ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 5 To 80/2003. V odůvodnění uvedl, že předložené listiny umožňují nejen výklad prezentovaný stěžovatelem, ale i výklad opačný, tj. že na základě osobních dokladů stěžovatele vykonával v Moldavské republice trest odnětí svobody zcela odlišný člověk. Je zřejmé, že objasnění této otázky bude třeba věnovat větší pozornost. K tomu ovšem není určeno předběžné šetření a rozhodování soudu podle §379 a §380 TrŘ. Z těchto důvodů se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že objasnění zmíněné otázky se vymyká řízení o přípustnosti vydání a je vyhrazeno dokazování u soudu, který vede řízení o věci samé.
Následně, po ukončení předběžného šetření, podal státní zástupce KSZ v Ostravě dne 9. 6. 2003 u Krajského soudu v Ostravě návrh na vydání rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele do Spolkové republiky Německo. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 3 Nt 359/2003 (č. l. 171 spisu), rozhodl, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, pro trestný čin živnostenského převaděčství cizinců, jako člena organizované skupiny, je přípustné podle §380 odst. 1 TrŘ. O podané stížnosti rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 5 To 115/2003, tak, že stížnost zamítl.
Vzhledem k další žádosti Saského státního ministerstva spravedlnosti ze dne 13. 10. 2003 a mezinárodního zatýkacího rozkazu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 8 Gs 1373/03, o rozšíření přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo pro další skutky, kvalifikované jako výdělečné převaděčství cizinců spáchané jako člen organizované skupiny v pěti případech, byl stěžovatel dne 18. 11. 2003 vyslechnut u Krajského soudu v Ostravě. Při tomto výslechu prohlásil, že kvůli nedůvěře k českým soudům souhlasí se zkráceným vydávacím řízením a s vydáním k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo pro shora uvedené trestné činy. O vydání stěžovatele nebylo do současné doby rozhodnuto.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, zabýval se Ústavní soud opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Nt 359/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Předně je třeba konstatovat, že smyslem institutu extradice je nejen povinnost vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu, vyplývající z mezinárodní smlouvy, jsou-li splněny její podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout.
Podle ustanovení §381 odst. 1 TrŘ, je-li to nutné k zamezení útěku osoby, o jejíž vydání jde, může ji předseda senátu krajského soudu, na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření, vzít do vazby (tzv. fakultativní vazba). Přitom není vázán vazebními důvody podle §67 TrŘ. V době před doručením žádosti o vydání a příslušných dokladů se řídí právní podmínky vydávací vazby čl. 16 odst. 1 až 5 Úmluvy o předběžné vazbě. Podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy příslušné orgány dožadující strany mohou v naléhavých případech žádat, aby hledaná osoba byla vzata do předběžné vazby. Příslušné orgány dožádané strany rozhodnou o této věci podle svého právního řádu. Podle čl. 16 odst. 4 Úmluvy předběžná vazba může být zrušena, pokud dožádaná strana nedostane do 18 dnů od zadržení žádost o vydání a doklady uvedené v čl. 12. V žádném případě nesmí být delší než 40 dnů ode dne vzetí do vazby.
V daném případě bylo vzetí stěžovatele do vydávací vazby důvodné a k omezení osobní svobody stěžovatele došlo zákonným způsobem, na základě platné žádosti soudu v Görlitz o spolupráci, zatčení a extradici. Poté byla splněna i podmínka zakotvená v čl. 16 odst. 4 Úmluvy, neboť stěžovatel byl vzat do vazby (§381 odst. 1 TrŘ) usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 3 Nt 359/2003, s tím, že vazba započala dnem 13. 4. 2003 v 02. 45 hodin a požadované extradiční materiály byly dožadující stranou doručeny Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 14. 5. 2003, tj. ve stanovené limitní lhůtě 40 dnů ode dne vzetí stěžovatele do vazby.
Po doručení žádosti o vydání se na podmínky vydávací vazby vztahuje vnitrostátní právní úprava a trvání vydávací vazby není časově omezeno (§381 TrŘ), neboť lhůty uvedené v §71 TrŘ se u vydávací vazby neuplatní. Z tohoto důvodu je třeba dobu trvání vazby posuzovat z hlediska čl. 8 odst. 5 Listiny. Z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatel domáhal přezkoumání doby trvání vydávací vazby po doručení žádosti o vydání, proto se touto skutečností Ústavní soud nezabýval.
V zájmu úplnosti je vhodné doplnit, že fakultativní vazba (§381 odst. 1 TrŘ) v sobě zahrnuje jak předběžnou vazbu podle čl. 16 Úmluvy, tak i časově neomezenou vydávací vazbu v období po doručení žádosti o vydání s příslušnými doklady, avšak před vyslovením přípustnosti vydání podle §380 odst. 1 TrŘ. Po vyslovení přípustnosti vydání, pokud by nebyla uvalena vazba fakultativní podle §381 odst. 1 TrŘ, musela by být vazba uvalena obligatorně (§381 odst. 2 TrŘ).
Ústavní soud se rovněž nezabýval usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2003, čj. 3 Nt 359/2003 - 27, kterým byl stěžovatel vzat do vydávací vazby podle §381 odst. 1 TrŘ. Stěžovatel toto rozhodnutí nenapadl ústavní stížností, a nemůže být tedy Ústavním soudem přezkoumáváno.
Neobstojí však ani meritum ústavní stížnosti představující tvrzení stěžovatele, že předloženými (shora uvedenými) důkazy dostatečně odůvodnil své propuštění z vydávací vazby. Z tohoto tvrzení je zřejmé, že stěžovatel nenapadl důvodnost vydávací vazby, ale vytýkal soudům obou stupňů, že v rámci předběžného šetření odmítly provést předložené důkazy a vydávací řízení dále pokračuje. V tomto směru je nutno poukázat na ustanovení §379 TrŘ, které v odst. 1 upravuje účel předběžného šetření a postup státního zástupce při jeho provádění. Předběžné šetření je zvláštním druhem řízení, rozdílného od trestního stíhání, které je zaměřeno na zjištění podmínek pro vyhovění, příp. nevyhovění žádosti o vydání osoby k trestnímu stíhání, k výkonu trestu nebo ochranného opatření. Z tohoto důvodu není smyslem předběžného šetření obstarávání stejných důkazů jako v přípravném řízení, ale jen těch, které umožní závěr o tom, zda jsou splněny všechny podmínky pro vydání, zvláště že jde o čin trestný podle práva obou států, že se jedná o čin, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a osoba není občanem České republiky. Podle §381 odst. 4 TrŘ pominou-li důvody, pro které byla osoba vzata do vydávací vazby podle §381 odst. 1 TrŘ (tzv. fakultativní vazba), rozhodne předseda senátu krajského soudu na návrh osoby, o jejíž vydání jde, o jejím propuštění z vazby.
V daném případě nemohly důkazy předložené stěžovatelem nic změnit na důvodnosti vazby. Jestliže soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že trvá obava, že by stěžovatel mohl uprchnout a námitky jím uvedené nelze akceptovat, neboť otázka, zda stěžovatel spáchal či mohl spáchat trestnou činnost, pro kterou je žádáno jeho vydání, je otázkou důkazního řízení, které se vymyká řízení o přípustnosti vydání a je otázkou dokazování u soudu, který vede řízení o věci samé, nelze než s poukazem na shora uvedené uzavřít, že soud prvního stupně postupoval v souladu s trestním řádem a napadeným usnesením nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedná o ústavně konformní rozhodnutí, které neporušilo stěžovatelovo právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 5 Listiny. Tento závěr lze vztáhnout i na napadené usnesení odvolacího soudu, který oprávněně uvedl, že objasnění důkazů, předkládaných stěžovatelem v návrhu na propuštění z vydávací vazby, bude třeba věnovat podstatně větší pozornost. K tomu ale není určeno předběžné šetření a rozhodování soudu podle §379 a §380 TrŘ.
K tvrzení stěžovatele, že závěr odvolacího soudu v odůvodnění napadeného usnesení, že "...předložené listiny neumožňují toliko výklad prezentovaný O. G., ale rovněž tak výklad opačný, tedy že na základě osobních dokladů jmenovaného vykonával v Moldavské republice trest odnětí svobody zcela odlišný člověk...", porušil čl. 8 odst. 1, 5 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že se jednalo pouze o hypotetický závěr, který měl poukázat na skutečnost, že těmto důkazům je nutno věnovat větší pozornost, než umožňuje předběžné šetření, resp. že se vymyká řízení o přípustnosti vydání a musí se s nimi vypořádat soud, který vede řízení o věci samé.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyrovnaly s námitkami a návrhy stěžovatele, vyjádřenými v jeho žádosti o propuštění z vazby, a nelze jim vytknout porušení principu libovůle při rozhodování. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, svá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vydávací vazby řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu