ECLI:CZ:US:2003:1.US.487.2000
sp. zn. I. ÚS 487/2000
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 21. května 2003 sp. zn. I. ÚS 487/2000 ve věci ústavní stížnosti H. H., roz. D., proti rozsudku Okresního soudu v Blansku z 27. 7. 1999 sp. zn. 4 C 80/96 ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne sp. zn. 4 C 80/96 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze 13. 3. 2000 sp. zn. 44 Co 730/99, jimiž byla stěžovatelka uznána povinnou zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) náhradu škody s příslušenstvím a náklady řízení.
Výrok
Návrh se zamítá.
Náklady na zastoupení navrhovatelky ve výši 3 225 Kč zaplatí stát.
Odůvodnění:
Dne 14. 8. 2000 došel Ústavnímu soudu návrh, jímž stěžovatelka brojí proti rozsudkům Okresního soudu v Blansku z 27. 7. 1999 č. j. 4 C 80/96-29 a Krajského soudu v Brně z 13. 3. 2000 č. j. 44 Co 730/99-39.
V petitu ústavní stížnosti byl sice výslovně uveden jen rozsudek Okresního soudu v Blansku z 27.7.1999 č. j. 4 C 80/96-29, lze však dovodit, že navrhovatelka podala ústavní stížnost proti tomuto rozsudku ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze stejného dne č. j. 4 C 80/96-32, který tvoří s původním rozsudkem nedílný celek, a jako o takovém o něm rozhodoval v odvolacím řízení Krajský soud v Brně svým rozsudkem, který byl napaden ústavní stížností, a proto je v celém rozsahu předmětem řízení o ústavní stížnosti.
Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina"), jakož i princip rovnosti účastníků podle čl. 96 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny.
I.
V občanskoprávním řízení byl rozsudkem Krajského soudu v Brně z 13. 3. 2000 č. j. 44 Co 730/99-39 potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku z 27. 7. 1999 č. j. 4 C 80/96-29 ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Blansku z 27.7.1999 č. j. 4 C 80/96-32, jímž byla stěžovatelka (žalovaná v soudním řízení) uznána povinnou zaplatit žalobci, vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, na náhradu škody 9 523 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení mu zaplatit 4 900 Kč. Ohledně částky 1 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Na nákladech odvolacího řízení byla uznána povinnou nahradit žalobci 1 631, 60 Kč.
Jednalo se o náhradu škody, kterou stěžovatelka způsobila poškozenému tím, že 28. 9. 1994 zavinila dopravní nehodu - kolizi s jeho motocyklem - tak, že mu vstoupila z bezprostřední blízkosti do jízdní dráhy.
V řízení o náhradě škody to byla rozhodnutí soudu prvního stupně již třetí v pořadí, odvolacího soudu druhé v pořadí.
V ústavní stížnosti navrhovatelka předně zmiňuje nezákonnost postupu správního orgánu (dopravního inspektorátu, Okresního ředitelství Policie České republiky v Blansku), který ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelka se dopustila popsaným jednáním přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Proto je napadla odvoláním s poukazem na spoluzavinění poškozeného. Podle názoru stěžovatelky odvolací orgán, dopravní inspektorát Policie České republiky, Správa jihomoravského kraje, napadené rozhodnutí dopravního inspektorátu ve výroku o vině potvrdil, aniž by se touto námitkou zabýval. V poučení o opravném prostředku potom uvedl, že "Rozhodnutí je přezkoumatelné soudem.", aniž upřesnil, v jaké lhůtě. Stěžovatelka dále výslovně namítala: "Především však odvolací orgán své rozhodnutí o odvolání adresoval osobě zákonného zástupce a formulace v rozhodnutí o odvolání uvedené jsou toho rázu, že ačkoliv jsou povinnosti ukládány mně, toto rozhodnutí není určeno mé osobě, ale mému otci L. D. jako mému zákonnému zástupci. Rozhodnutí o odvolání je proto dle mého názoru určeno nikoli mně jako účastníku řízení, nýbrž jiné osobě. Z toho důvodu se domnívám, že uvedené rozhodnutí trpí natolik zásadní vadou, že je absolutně neplatné a jako takové nevyvolalo žádné právní následky."
Postup obecných soudů popisuje navrhovatelka v ústavní stížnosti následovně:
Proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Blansku z 21. 7. 1995 č. j. Ro 803/95-4, jímž tento soud poprvé rozhodoval o žalobě na náhradu škody, podal zákonný zástupce stěžovatelky 4. 9. 1995 odpor, ve kterém také požádal o soudní přezkoumání správního rozhodnutí policie o přestupku žalované. Okresní soud na tuto žádost o soudní přezkum nereagoval.
Teprve 30. 6. 1998 Okresní soud v Blansku rozsudkem č. j. 4 C 80/96-13 vyhověl žalobě. Na žádost o soudní přezkum správního rozhodnutí o přestupku v odůvodnění svého rozhodnutí sdělil, že návrh neobstojí, protože je k takovému přezkumu třeba zvláštního "správního řízení (upraveného §244 a následujícími o. s. ř.)", ke kterému je třeba samostatná žaloba, pro jejíž podání již lhůta marně uplynula. Soud se v tomto rozsudku vůbec nevyjádřil k otázce spoluzavinění poškozeného. Také nekriticky přijímal jeho důkazy stran výše způsobené škody. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka 23. 10. 1998 odvolání, na jehož základě byl rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze 6. 5. 1999 č. j. 44 Co 19/99-25 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresním soudem byl nato vydán 27. 7. 1999 rozsudek č. j. 4 C 80/96-29, kterým soud vyhověl žalobci, vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, kde je toto rozhodnutí napadáno. Proti němu podává stěžovatelka odvolání, o němž krajský soud rozhodl 13. 3. 2000 rozsudkem č. j. 44 Co 730/99-39 napadeným rovněž touto ústavní stížností.
Navrhuje se v ní zrušení obou uvedených rozhodnutí obecných soudů, odložení vykonatelnosti těchto soudních rozhodnutí, jakož i zaplacení nákladů právního zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Předseda senátu Okresního soudu v Blansku konstatoval, že ve věci byly provedeny veškeré důkazy navržené účastníky, a soud tak měl dostatek podkladů pro meritorní rozhodnutí. Odmítá jako nepochopitelné tvrzení stěžovatelky ohledně opětovného odmítání jejích důkazních návrhů nalézacím soudem. Z protokolu o jednání dne 27. 7. 1999 vyplývá, že kromě výslechu svědkyně P. T. právní zástupce žalované žádné důkazy nenavrhoval. Vzniklá škoda nebyla konkrétně ze strany žalované zpochybňována. Ta pouze tvrdila spoluzavinění poškozeného (žalobce), pro tato svá tvrzení však nepředložila žádný důkaz kromě výslechu zmíněné svědkyně, který však nepřinesl nic nového. Obsah policejního spisu o dopravní nehodě tak byl základním důkazem pro posouzení podílu zavinění na dopravní nehodě a soud neměl důvodu pochybovat o údajích v tomto spise uvedených.
Předseda senátu Krajského soudu v Brně předně stran postupu a rozhodnutí orgánů Policie České republiky o přestupku stěžovatelky zdůraznil, že nepřichází v úvahu v rámci soudního řízení o náhradu škody jejich přezkum, neboť to je možné jen ve speciálním soudním řízení, které ovšem neproběhlo. Je již nad rámec tohoto řízení zvažovat, zda stěžovatelka byla ve správním řízení vadně poučena. Soud byl vázán zmíněným (správním) rozhodnutím a dospěl k závěru, že nepřichází v úvahu ani spoluzavinění jiné osoby. Namítá-li se, že soud vyšel z nedostatečných důkazů ohledně výše škody, pak důkazy byly zhodnoceny, soud je považoval za dostatečné a jiné důkazy ani ze strany stěžovatelky nebyly navrženy. Pokud stížnost dovozuje, že správní rozhodnutí, které bylo podkladem napadeného soudního rozhodnutí, je dosud nepravomocné, jde o nesprávný názor, neboť nesprávné poučení o možnosti soudního přezkumu nemá na právní moc vliv. Navíc sama stěžovatelka uvádí rozporné názory, neboť podle ní má být rozhodnutí i nicotné, což ovšem zároveň není možné. Rozhodnutí bylo vydáno oprávněným správním orgánem a splňovalo formální náležitosti. Podle názoru účastníka k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, a proto navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Vedlejší účastník se k řádně doručenému návrhu nevyjádřil, aniž by se výslovně svého procesního postavení vzdal.
Replika stěžovatelky k vyjádření účastníků opakuje tvrzení z ústavní stížnosti samotné, zejména stran výše škody a spoluzavinění poškozeného. Dokazování v tomto směru vzdor jejím argumentům bylo nedostatečné a jednostranné. Opět poukazuje na právní nicotnost správního rozhodnutí odvolacího orgánu z uvedených důvodů, a tudíž i na nedostatek právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ignorování svého návrhu na soudní přezkum správního rozhodnutí o přestupku obsaženého v odporu proti platebnímu rozkazu dává do protikladu s §41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř."). Stěžovatelka dále konstatuje: "Pokud jde o postup orgánů policie, mělo proběhnout zvláštní řízení, které neproběhlo kvůli nevyhovění návrhu obsaženého v odporu proti platebnímu rozkazu. Okresní soud tento návrh nevzal v potaz, nevyzval k případnému odstranění jeho vad a dál se přes moje opakované podněty přezkumem nijak nezabýval, ani se k této věci nijak nevyjádřil..." Na podané ústavní stížnosti proto trvá.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména se spisem Okresního soudu v Blansku sp. zn. 4 C 80/96 a se spisy správních orgánů, a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka spatřuje podstatu ústavní stížnosti mimo jiné v tom, že obecný soud nalézací nesplnil svoji poučovací povinnost tak, aby pro nedostatek znalostí svých procesních práv neutrpěla újmu na svých právech.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že kromě samotného návrhu (v podobě dvou vět) na soudní přezkum rozhodnutí odvolacího správního orgánu obsaženého v odporu proti platebnímu rozkazu byl o této skutečnosti informován formou dotazu Finančního ředitelství v Brně přímo předseda Okresního soudu v Blansku v souvislosti se zahájeným daňovým řízením. Ten ve své odpovědi konstatoval, že "Tato věta je však jen součástí textu odporu, který vzhledem k svému obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) lze považovat toliko za odpor proti platebnímu rozkazu, a nikoli za samostatný návrh na přezkoumání správního rozhodnutí soudem."
Žádost o soudní přezkum správního rozhodnutí o přestupku stěžovatelky opakoval její zástupce i při jednání okresního soudu dne 3. 6. 1998 s odůvodněním, že pokud ji dříve zahrnul do textu odporu proti platebnímu rozkazu, obrátil se tím na soud "...s žádostí o přezkoumání správního rozhodnutí tak, jak ... o tom byl poučen na policii.". Totéž učinil zástupce stěžovatelky při jednání okresního soudu dne 30. 6. 1998, kde ve svém závěrečném návrhu mimo jiné uvedl: "...žádným způsobem nebyl poučen o tom, jak má žádat o přezkoumání výsledků vyšetřování policie. Žádáme o soudní ochranu, chci, aby byly spolehlivě zjištěny sporné skutečnosti.". V odůvodnění odvolání žalované (stěžovatelky) se k této otázce uvádělo: "Soud 1. stupně ignoroval návrh na soudní přezkum správního rozhodnutí Policie ČR, který byl obsažen v podání ze 4. 9. 1995 obsahujícím mimo jiné odpor proti platebnímu rozkazu. Soud tím porušil svoji povinnost postupovat v řízení dále bez dalších návrhů (§100 odst. 1 o. s. ř.), posoudit úkon podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), poučit účastníka a vyzvat jej k doplnění vad podání, případně přerušit řízení a vyřešit předběžnou otázku [§109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] spočívající ve zjištění zavinění škody přezkoumáním napadeného správního rozhodnutí podle druhé hlavy páté části o. s. ř. Zmíněný návrh na soudní přezkum byl podle obsahu žalobou ve smyslu §249 odst. 1 a 2 o. s. ř. ... obsahoval obecné náležitosti podle §42 odst. 4 o. s. ř., i zvláštní náležitosti podle §249 odst. 2 o.s.ř....K případnému odstranění nejasností a vad podání byl soud povinen účastníka vyzvat... Pokud jde o zmeškání lhůty k podání takové žaloby, nelze k němu přihlížet z důvodu absence poučení o této lhůtě v napadeném rozhodnutí".
Také sám odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí v této věci, ústavní stížností však nenapadeném, uvedl, že "...procesní poučovací povinnost lze vztáhnout pouze na práva a povinnosti vyplývající z řízení, které probíhá ...", proto také nelze podle názoru Ústavního soudu okresnímu soudu vytýkat, že stěžovatelku ve svém rozsudku z 30. 6. 1998 č. j. 4 C 80/96-13, ani dříve v rámci soudního řízení nepoučil o možnosti napadnout konečné správní rozhodnutí návrhem na jeho přezkum mimo odvolací řízení.
Stěžovatelka svou vůli, aby konečné správní rozhodnutí o jejím přestupku, jenž byl jedním z předpokladů její odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem), bylo přezkoumáno soudem, projevila v odporu proti platebnímu rozkazu podaném okresnímu soudu 4. 9. 1995. Rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, jehož zákonnost takto měla být zmíněným soudem přezkoumána, bylo stěžovatelce doručeno 12. 4. 1995 a jejímu zákonnému zástupci 24. 4. 1995. Neprominutelná dvouměsíční zákonná lhůta pro podání správní žaloby podle §250b odst. 1 o. s. ř. tak uplynula již 12. 6. 1995, resp. 24. 6. 1995 (přesně až v pondělí 26. 6. 1995). Z toho plyne, že i kdyby obecný soud posoudil projev stěžovatelčiny vůle vyjádřený v odporu podle jejího obsahu jako správní žalobu, byť neperfektní, byla by podána až po uvedené lhůtě, čili opožděně, s důsledky uvedenými v §250d odst. 3 o. s. ř.
Námitka ústavní stížnosti ohledně nedostatečného splnění poučovací povinnosti správním odvolacím orgánem zůstává pro tento případ sice věcně opodstatněnou, viz §3 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), avšak nepříznivé důsledky vyplývající proto z opožděného podání "správní žaloby" pro stěžovatelku nelze přičítat a tím méně vytýkat okresnímu soudu. Smysl by to snad mělo, pokud by projev vůle podat správní žalobu došel, obsažen v odporu proti platebnímu rozkazu, okresnímu soudu v dvouměsíční lhůtě. Její zmeškání ze strany stěžovatelky však nelze dohánět ústavní stížností proti jiným rozhodnutím, než je konečné správní rozhodnutí samotné, byť by tato rozhodnutí obsahově na ono správní navazovala (§135 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k této návaznosti, i když konečné správní rozhodnutí ústavní stížností napadeno není, se musel Ústavní soud vyjádřit též ke stěžovatelčině námitce jeho nicotnosti a absolutní neplatnosti.
Předně nelze charakterizovat předmětné správní rozhodnutí obojím způsobem, neboť se to věcně vylučuje. Jelikož dané rozhodnutí vydal příslušný správní orgán v rámci své pravomoci, nemůže jít o právní akt nicotný. Dále absolutní neplatnost tohoto rozhodnutí opírá ústavní stížnost o jeho formulace, které se sice týkají stěžovatelčina zákonného zástupce, věcně však směřují vůči její osobě. Trvat na tom, že se tyto formulace týkají pouze zákonného zástupce, by znamenalo popřít jejich vlastní obsah. Taková interpretace konečného správního rozhodnutí by byla čistě formalistická. Jinak ze strany stěžovatelky pouze právně irelevantně, tj. mimo odpovídající opravný zákonný proces, zpochybňovaná správní rozhodnutí jsou tudíž platná.
Ústavní stížností tvrzená ignorance ze strany okresního soudu ohledně návrhů na snížení vyčíslené škody je neodůvodněná, neboť napadený rozsudek okresního soudu tyto návrhy stranou neponechal.
Další námitka ústavní stížnosti týkající se přehlížení důkazních návrhů stěžovatelky okresním soudem ohledně spoluzavinění poškozeného je rovněž nedůvodná, neboť napadený rozsudek tohoto soudu se k jejím důkazům vyjádřil.
III.
Pokud ústavní stížnost namítala porušení čl. 90 a 96 Ústavy, jakož i čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jež zaručují právo na soudní a jinou právní ochranu a rovnost práv účastníků v soudním řízení, nelze jí přisvědčit. Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil pochybení, která by dosahovala do ústavní roviny vymezené citovanými ustanoveními.
Na základě provedeného rozboru (část II. odůvodnění tohoto nálezu) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona zamítnout.
IV.
S návrhem na zrušení rozhodnutí obecných soudů spojila stěžovatelka též návrhy na odklad jejich vykonatelnosti a na zaplacení nákladů svého právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Návrh první senát Ústavního soudu usnesením ze 3. 1. 2001 č. j. I.ÚS 487/2000-46 zamítl. Návrhu druhému vyhověl usnesením z 22. 11. 2000 č. j. I.ÚS 487/2000-40 podle §83 odst. 1 zákona, protože to odůvodňují stěžovatelčiny osobní a majetkové poměry.
Náklady stěžovatelčina zastoupení tvoří odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepsání ústavní stížnosti a účast na jednání před Ústavním soudem) po 1000 Kč a tři režijní paušály po 75 Kč v celkové výši 3 225 Kč podle advokátního tarifu [vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].