ECLI:CZ:US:2003:1.US.495.03
sp. zn. I. ÚS 495/03
Usnesení
I. ÚS 495/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. října 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. P. O., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, č. j. 11 Cmo 37/2001 - 95, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2000, č. j. 22 Cm 2310 /98-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto, že výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů ve věci o zaplacení 4 400 000,- Kč s přísl., se ohledně částky 500 000,- Kč mění tak, že žalovaný (vedlejší účastník JUDr. I. T., správce konkurzní podstaty spol. A., a. s.) je povinen tuto částku stěžovatelům zaplatit s 26% úrokem z prodlení od 20. 8. 1997 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a co do zbytku byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
Stěžovatel v záhlaví citované rozsudky napadl ústavní stížností, v níž tvrdí, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to především v důsledku zcela nesprávné interpretace předpisu hmotného práva občanského o smluvní pokutě a rovněž předpisů občanského práva procesního a ignorování zásady dispoziční. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť dle něj soudy neuplatňovaly státní moc především v mezích stanovených občanským soudním řádem, a to způsobem, který tento předpis stanoví. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým v záhlaví citované rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni zruší.
Ústavní soud shledal, že stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu §83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ještě před ústavní stížností dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 29 Odo 565/2001 - 145 odmítl, neboť nebyla shledána přípustnost dovolání dle §237, §238 a §239 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen " o. s. ř. ). V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR mimo jiné uvedl, že podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odst. 1) a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odst. 2).
Ústavní soud konstatuje, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných stádiích řízení přivodit. Pokud stěžovatel během řízení před odvolacím soudem nevyužil možnosti podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, svým vlastním přičiněním znemožnil ochranu svých práv před obecnými soudy. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnou aplikaci zákonných ustanovení a poukazuje na nesprávný právní názor zaujatý obecnými soudy, měl právě využít možnosti, kterou zakotvoval tehdejší §239 o. s. ř. a zajistit si tak ochranu svých práv, přičemž by si i vytvořil podmínku přípustnosti dovolání.
Na okraj Ústavní soud dodává, že při zkoumání přípustnosti neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.
soudce zpravodaj