ECLI:CZ:US:2003:1.US.501.03
sp. zn. I. ÚS 501/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. M., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 1 To 79/2003 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2003, sp. zn. 43 T 11/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel spolu se svým synem M. M. ústavní stížností ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Soudce zpravodaj dne 8. 10. 2003 vyloučil k samostatnému projednání ústavní stížnost M. M.
Na stěžovatele byla dne 9. 12. 2002 podána obžaloba pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákona a pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Brně ponechal stěžovatele ve vazbě s tím, že u něj nadále trvají důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) tr. řádu. Dále byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením pak stížnost proti výše uvedenému usnesení zamítl, protože ji neshledal důvodnou. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, důvody vazby útěkové uvedené v §67 písm. a) tr. řádu orgány činné v trestním řízení správně vyvodily z chování stěžovatele při zásahu policejní jednotky, při němž byl stěžovatel spolu se svým synem zadrženi. Důvod vazby předstižné u stěžovatele byl dle názoru Vrchního soudu v Olomouci správně soudem prvostupňovým dovozován z rozsahu trestné činnosti a úmyslu pokračovat v této trestné činnosti. Dále vrchní soud uvedl, že jsou splněny i další podmínky pro ponechání stěžovatele i jeho syna ve vazbě, tj. obtížnost ukončit věc dříve kvůli opakování hlavních líčení a rozsahu dokazování a dále možná hrozba zmaření nebo podstatného ztížení účelu trestního stíhání, pokud by stěžovatelé byli propuštěni na svobodu.
Stěžovatel napadl výše citovaná usnesení, neboť se domnívá, že postupem obecných soudů obou stupňů došlo k porušení jeho práva na ochranu osobní svobody vyplývající z čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Stěžovatel má za to, že výklad ustanovení trestního řádu provedený orgány činnými v trestním řízení byl v jeho případě odtržen od ústavních záruk a mezinárodních smluv. Především zdůrazňuje, že ze strany policejního orgánu a za podpory státního zástupce bylo znemožněno jeho právnímu zástupci nahlédnout do spisu, a že orgány činné v trestním řízení přebírají nadále závěry jeho prvotního vzetí do vazby. Dále stěžovatel uvádí argumenty týkající se hodnocení důkazů a vůbec vedení celého vyšetřování, přičemž se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo také k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Pokud se týká institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil názor, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair" proces (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57).
Jak vyplývá ze spisu i odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, poté, co byla dne 9. 12. 2002 podána obžaloba na stěžovatele a jeho syna, přezkoumal krajský soud důvody vazby u stěžovatele a dospěl k závěru, že u stěžovatele jsou stále dány důvody vazby útěkové a předstižné. U hlavního líčení dne 11. 7. 2003 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, které krajský soud nevyhověl v záhlaví citovaným usnesením a potvrdil, že důvody vazby stále trvají, což přiměřeně odůvodnil. Vrchní soud pak potvrdil důvodnost trvání vazby vzhledem k dalším okolnostem daného případu. Ohledně napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že omezení osobní svobody stěžovatele v konkrétním případě není v nesouladu s ústavním pořádkem republiky. Zásah do práva stěžovatele by představovalo takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (srov. např. IV. ÚS 137/2000, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 20., C. H. Beck, Praha 2000, str. 235). K takovému zásahu ovšem v daném případě nedošlo, neboť oba soudy odůvodnily trvající vazební důvody na základě znalostí skutkových okolností a důkazní situace v dané fázi řízení a s ohledem na individuální podmínky stěžovatele.
K námitkám stěžovatele ohledně vedení přípravného řízení či provádění důkazů Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší zabývat se otázkou vztahující se k případné vině stěžovatele, zabývá-li se ústavností napadených vazebních rozhodnutí. Stěžovatelem namítané porušení čl. 8 odst. 2, 5 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy Ústavní soud neshledal, neboť stěžovatel nebyl zbaven svobody nezákonně, ve vazbě pobývá na základě plně odůvodněného rozhodnutí soudu a nikdy mu nebylo bráněno podat si opravný prostředek proti takovému rozhodnutí. Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, které nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení čl. 36 Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Argumenty, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, a o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 36 Listiny, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již ve své stížnosti proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně. Sama okolnost, že vrchní soud neakceptoval jeho vznesené námitky a stížnost zamítl, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Poukazuje-li stěžovatel ve své stížnosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud konstatuje, že rozhodování o vazbě nelze zobecňovat, jak již bylo výše uvedeno. Rozhodují-li obecné soudy o důvodech vazby, jedná se o rozhodování v určité části řízení za konkrétního důkazního stavu atd. Proto nelze konkrétní daný případ podřadit pod skupinu jemu podobných, neboť každý případ je individualizován již samotným subjektem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu