ECLI:CZ:US:2003:1.US.523.01
sp. zn. I. ÚS 523/01
Usnesení
I. ÚS 523/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., spol. s r.o., zastoupené Mgr. V. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 28 Ca 257/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 28 Ca 257/99, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 8854/99-01/1, jímž bylo zamítnuto její odvolání, a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Praha IV ze dne 7. 4. 1999, čj. TR-0-28/99. Posledně uvedeným rozhodnutím jí byla uložena pokuta 50 000,- Kč za celní přestupek podle ust. §293 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustila tím, že v příslušné jednotné celní deklaraci uvedla nesprávnou položku celního sazebníku, čímž došlo ke krácení cla a daně z přidané hodnoty.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, právo na spravedlivý proces a princip rovnosti práv účastníků řízení, přičemž poukázala na čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky. Uvedla, že její právní předchůdce v průběhu let 1993 až 1997 dovezl ze zahraničí k výkonu své podnikatelské činnosti 17 motorových vozidel. S ohledem na to, že zařazení vozidla pod položku, resp. podpoložku, celního sazebníku nebylo jednoznačné a výklad celního sazebníku neměla k dispozici, vozidlo vždy bylo předvedeno celníkovi Celního úřadu v České Lípě před předložením celního prohlášení. Následnou kontrolou dne 10. 11. 1998 Celní úřad v České Lípě dospěl k závěru, že všechna dovezená vozidla byla pod položku celního sazebníku zařazena nesprávně, což bylo důvodem pro uložení pokuty za celní delikt, a vydání dodatečného platebního výměru na clo a daň z přidané hodnoty. Stěžovatelka tvrdí, že Městský soud v Praze při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu pochybil, když se řídil nesprávným právním názorem, opřeným o nesprávný výklad ustanovení §105 odst. 4, §104 odst. 1 písm. d) a e) a §127 odst. 1 až 3 celního zákona, a dále, že v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení před soudem akceptoval námitku žalovaného celního ředitelství, že vozidlo nebylo v celním prohlášení popsáno tak, aby to umožnilo jeho identifikaci a kontrolu správnosti zařazení do podpoložky celního sazebníku, ačkoliv důvodem pro uložení sankce za celní delikt bylo nesprávné zařazení vozidla do položky celního sazebníku. Stěžovatelka je toho názoru, že za správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku a stanovení celní sazby odpovídá celní úřad, neboť se jedná o náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu. Tento právní názor údajně zastávají i některé soudy, přičemž poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999 ve věci sp. zn. 22 Ca 409/98, uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 5/2000 na str. 75. Za nesprávné nebo nepravdivé údaje ve smyslu §293 písm. d) celního zákona, za něž odpovídá deklarant, lze považovat dle jejího názoru pouze ty, jež se týkají zboží samotného (např. jeho kvality, množství, ceny).
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nutno předeslat, že skutkově i argumentačně shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele se již Ústavní soud zabýval v řízení, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 722/01, přičemž stížnosti se v zásadě liší pouze napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci. Postačí proto na uvedené usnesení Ústavního soudu odkázat a zopakovat, že podstatou věci je především tvrzení stěžovatelky o nezákonnosti napadeného rozsudku správního soudu a správních aktů jemu předcházejících, z čehož pak dovozuje porušení svého ústavně zaručeného základního práva obrátit se na nezávislý a nestranný soud s žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené tvrzení stěžovatelky obsahuje zjevný rozpor, neboť je evidentní, že k porušení základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy by došlo tehdy, kdyby jí v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny byla odepřena možnost domáhat se tohoto svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo zůstal bez zákonného důvodu nečinným, což se v jejím případě nestalo. Skutečnost, že správní soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že správní soud v její tvrzené věci dospěl k jinému právnímu názoru, než je názor stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, ve věci sp. zn. 22 Ca 409/98, je Ústavní soud toho názoru, že posouzení toho, zda specifikace předmětného motorového vozidla, uvedená v odstavci 31 celní deklarace, je dostačující k tomu, aby umožnila řádnou kontrolu správnosti zařazení zboží do odpovídající podpoložky celního sazebníku, je výlučnou záležitostí správního soudu.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným v napadeném rozsudku, že celní orgány se dozvěděly o tom, že stěžovatelka porušila povinnost vyplývající z celních předpisů (nesprávně zařadila zboží do podpoložky celního sazebníku) až následnou kontrolou dne 10. 11. 1998, a že je tedy zachována jednoletá lhůta pro uložení sankce za celní delikt.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu