ECLI:CZ:US:2003:1.US.53.03
sp. zn. I. ÚS 53/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B. M. S. O., t.č. Vazební věznice Praha - Pankrác, 140 57 Praha, zastoupeného advokátem Mgr. Vratislavem Cimrem se sídlem Podolská 1123/1a, 140 09 Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9.1.2003, sp. zn. Nt 6671/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným usnesením zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního státního zastupitelství ze dne 29.11.2002, sp. zn. 1 Zt 550/2002, o ponechání ve vazbě. Proti stěžovateli (a dalším obviněným) je vedeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a státní zástupce rozhodl, že u stěžovatele nadále trvají podmínky vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu.
V odůvodnění napadeného usnesení obvodní soud dále uvedl - po přezkoumání spisového materiálu - že považuje trestní stíhání stěžovatele za důvodné, včetně zatím navrhované (užité) právní kvalifikace. Podle jeho názoru dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který je stěžovatel stíhán, spáchán byl a že naplňuje všechny znaky předmětného trestného činu. Dále jsou prý u stěžovatele zřejmé důvody podezření, že se uvedené trestné činnosti dopustil spolu s dalšími obviněnými.
Obvodní soud shledal, že vazební důvody dle §67 písm. a), c) trestního řádu nadále trvají. Stěžovateli (i ostatním obviněným) totiž hrozí vysoký trest a lze se tak důvodně obávat, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat. Obvodní soud vyslovil, že stěžovatel - který je cizím státním občanem - nemá k území České republiky žádnou vazbu; po propuštění na svobodu by mohl kdykoli vycestovat, vrátit se do své domoviny a stát se tak pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným. Soud dále konstatuje, že v měsíci prosinci 2002 došlo "k rozšíření a konkretizování obviněných" a vyhodnocení odposlechů jejich telefonních hovorů. Plánuje se také provedení právní pomoci do SRN, rekognice, a dojde i k ztotožnění dalších odběratelů drog, tzn. dalších svědků. Podle názoru obvodního soudu u stěžovatele (i u dalších obviněných) dále hrozí důvodná obava, že budou v trestné činnosti pokračovat a opatřovat si distribucí drog prostředky pro obživu, jak doposud činili. Ze všech uvedených důvodů se obvodní soud domnívá, že se stěžovatel a další obvinění budou vyšetřování vyhýbat, takže dojde k ztížení práce orgánů činných v trestním řízení a nebude možné vyšetřování v krátkém časovém horizontu ukončit. Nadto prý je do distribuce drog zapojeno pravděpodobně více osob, je stíháno několik obviněných, takže je dána obava, že by na svobodě mohly tyto osoby na sebe navzájem působit a mařit tak účel vyšetřování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené usnesení obvodního soudu je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Obecný soud prý dále porušil jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel především prohlašuje, že v jeho případě nedošlo k řádnému zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 trestního řádu, takže i napadené usnesení o ponechání jeho osoby ve vazbě vydal soud v rozporu s ústavními principy a zákonem. Tvrdí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 5. 2002 chybí popis podstatných skutečností, zejména popis jeho konkrétního jednání tak, aby popsaný skutek nemohl být zaměněn s jiným. Podle jeho mínění je v usnesení o zahájení trestního stíhání skutková věta vágní a nekonkrétní, neboť policejní orgán v něm údajně neuvedl žádné konkrétní skutkové okolnosti ani ve vztahu k jednání stěžovatele a k vzniklému následku (objektivní stránka), ani ve vztahu k zavinění obviněného (subjektivní stránka). Takto popsané jednání prý nelze podřadit pod odpovídající ustanovení trestního zákona. Stěžovatel tedy prý neví, k čemu se má vyjadřovat a co je mu kladeno za vinu, takže je mu odňata možnost obhajoby.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 je v rozporu se zásadou individualizace jednání každého obviněného, jestliže odůvodnění tohoto rozhodnutí je společné pro všechny obviněné. Z toho důvodu je prý toto rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.
Stěžovatel dále vyslovuje domněnku, že v jeho případě neměl soud rozhodnout o "prodloužení vazby" (pozn. o ponechání stěžovatele ve vazbě) bez jeho slyšení a měl použít analogie s odkazem na čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech a nařídit veřejné zasedání, i když to trestní řád v případě rozhodnutí o "prodloužení vazby" neumožňuje. Současně se v této souvislosti dovolává judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. ve věci Nikolov v. Bulharsko.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2003 zrušeno.
II.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem - ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR - je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. K takovémuto porušení by mohlo ve věcech vazby dojít zejména tehdy, jestliže by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného rámce, který je budován především na principech řádného a spravedlivého procesu.
V dané věci lze - s ohledem na obsah předmětného spisu Policie ČR, sp. zn. ČTS:NPC-41/2002-OV, a soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 6671/2002 - konstatovat, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud shledal, že Obvodní soud pro Prahu 4 při rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě vyšel z dostatečných zákonných podkladů, které odpovídají podmínkám obsaženým v ustanovení §67 trestního řádu. Argumentuje -li stěžovatel tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 5. 2002 neodpovídá podmínkám obsaženým v §160 odst. 1 trestního řádu a že proto obvodní soud rozhodl v rozporu se zákonem, Ústavní soud tento názor nesdílí. Domnívá se, že citované usnesení ze dne 28. 5. 2002 je - obsahově vzato - dostatečným podkladem pro závěr, že u stěžovatele jsou splněny podmínky nezbytné pro rozhodnutí o vzetí do vazby stanovené ve druhé části ustanovení §67 trestního řádu. Z formulace tohoto usnesení je patrno, že obsahuje veškeré podstatné náležitosti, tak jak vyžaduje právě ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Z povahy institutu zahájení trestního řízení je zřejmé, že jde o počáteční fázi přípravného řízení, kdy zcela přesný a vyčerpávající popis stíhaného skutku, zpravidla není možný. Zjištění všech podrobností stíhaného jednání, je totiž předmětem celého trestního řízení. V tomto případě by přílišná konkretizace všech skutečností v předmětném usnesení - v té době již známých - mohla podle názoru Ústavního soudu účel vyšetřování i zmařit. Lze toliko dodat, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemá povahu rozhodnutí o vině stěžovatele a není nutné, aby v této fázi řízení byla trestná činnost spolehlivě prokázána tak, jako např. ve fázi podání obžaloby.
Spatřuje -li stěžovatel porušení svých ústavních práv dále v tom, že Obvodní soud pro Prahu 4, rozhodující o jeho ponechání ve vazbě, vydal usnesení týkající se více obviněných - jež se prý tak stalo nesrozumitelným a nepřezkoumatelným - nelze s touto námitkou souhlasit. Podle §20 trestního řádu se proti více obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. V souzené věci je z obsahu spisového materiálu zřejmé, že u všech pěti obviněných nadále existují shodné vazební důvody dle §67 písm. a), c) trestního řádu, vyplývající ze shodných skutečností a že trestná činnost obviněných spolu objektivně souvisí - byť existuje být na různé úrovni. To dostatečně odůvodňuje možnost, aby soud o ponechání stěžovatele a dalších obviněných ve vazbě rozhodl společným usnesením.
Ústavní soud shledal i tyto námitky stěžovatele zjevně neopodstatněnými a proto je neakceptuje.
Domnívá-li se pak stěžovatel, že v jeho případě měl obecný soud při rozhodování o ponechání ve vazbě využít analogie a připustit veřejné projednání věci, Ústavní soud se ani s tímto názorem stěžovatele neztotožňuje. Podle §232 trestního řádu soud rozhoduje ve veřejném zasedání tam, kde to zákon výslovně stanoví. I sám stěžovatel připouští, že trestní řád neukládá při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě rozhodovat ve veřejném zasedání; dovolává se však judikatury Evropského soudu pro lidská práva např. ve věci Nikolov v. Bulharsko, protože v jeho případě jde o osobu zbavenou svobody a mělo se prý tedy konat veřejné slyšení.
Ústavní soud má zato, že analogie v trestním řízení v zásadě není na místě tam, kde procesní postup zákon výslovně upravuje. Tak je tomu i v souzené věci. Podle ustanovení §240 trestního řádu v neveřejném zasedání rozhodne soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhodne v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Pro rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě zákon veřejné zasedání nepředepisuje, takže - i s přihlédnutím k výše zmíněnému ust. §232 trestního řádu - není zde pro použití analogie místo. Ostatně stěžovatel mohl své námitky uplatnit již v řízení o vzetí do vazby, v němž jej soud k věci také vyslechl (č.l. 80 předmětného spisu).
Ústavní soud konečně konstatuje, že odkaz stěžovatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva není případný. Citovaný judikát nelze v souzené věci aplikovat, neboť skutková i právní situace je od souzené věci odlišná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu