ECLI:CZ:US:2003:1.US.531.03
sp. zn. I. ÚS 531/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. listopadu 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. PhDr. O. C., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 9 To 195/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 21 T 224/2002, kterým byl stěžovatel shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, ve výroku o uložených trestech a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli nepodmíněný trest v trvání 4 roků a dále uložil stěžovateli trest propadnutí věci.
Stěžovatel v záhlaví citovaný rozsudek napadl ústavní stížností, neboť se domnívá, že v řízení před odvolacím soudem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení vidí stěžovatel především v tom, že oba obecné soudy neposuzovaly jeho případ objektivně, nepřihlížely ke všem skutečnostem, které jsou významné pro posouzení a naopak vycházely z důkazů, které dle jeho názoru nelze posuzovat tak, jak to činily právě oba obecné soudy. Podle něj soudy došly k nesprávnému skutkovému závěru, čímž porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1)
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, a její specifičnost především znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností.
Z informací poskytnutých Městským soudem v Praze vyplynulo, že v záhlaví napadený rozsudek nebyl stěžovateli ani po opakovaném pokusu na dvě adresy, které stěžovatel během řízení uvedl, řádně doručen. Vzhledem k tomuto faktu, nepočala lhůta k podání ústavní stížnosti zatím běžet. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2003 nicméně vyplynulo, že stěžovatel byl přítomen vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, tudíž byl seznámen s obsahem napadeného rozsudku.
Charakteristickým znakem ústavní stížnosti, jak již bylo výše uvedeno, je ochrana subjektivního veřejného práva. Pokud stěžovatel využívá takového prostředku a žádá o zrušení rozhodnutí, o kterém se domnívá, že jím došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR, měl by ovšem také respektovat napadané rozhodnutí se všemi jeho důsledky, protože pouze za takové situace může dojít k tvrzenému zásahu do jeho práv. Nelze využít beneficium ústavní stížnosti, pokud sám stěžovatel nerespektuje pravomocné rozhodnutí, což lze konstatovat, neboť se brání jeho převzetí. Fakticky tedy existuje pravomocné rozhodnutí obecného soudu, které konstituuje stav, jenž by mohl představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele, na druhé straně díky chování stěžovatele nelze takové rozhodnutí vykonat, takže je de facto neúčinné. Proto nelze přistoupit k meritornímu projednání takové ústavní stížnosti, jestliže sama neúčinnost (rozuměj neúčinnost důsledků) napadeného rozhodnutí obecného soudu je překážkou neefektivního rozhodování Ústavního soudu.
Dále Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost jako taková nemůže sloužit jako prostředek proti důsledkům pravomocného rozhodnutí, k tomu lze využít např. institutu odložení vykonatelnosti. Její funkce není totožná s funkcí řádných ani mimořádných opravných prostředků, což vyplývá ze samotné její právní úpravy zakotvené ve zvláštním zákonném předpisu, čímž je zákon o Ústavním soudu.
Na okraj Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy lhůtu nelze počítat ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, stěžovateli, a zákon o Ústavním soudu přímo neuvádí, od doručení komu se má lhůta k podání ústavní stížnosti počítat, mohlo by se analogicky vzhledem k úpravě v civilním řízení odvodit datum počátku běhu lhůty od doručení právnímu zástupci stěžovatele. Tím byla v řízení před obecnými soudy JUDr. M. J., advokátka, která převzala napadené rozhodnutí dne 17. 7. 2003. Pokud by se využilo této analogie a lhůta by se počítala od dne doručení napadeného rozhodnutí právní zástupkyni stěžovatele, byla by ústavní stížnost podána po zákonné šedesátidenní lhůtě, neboť byla předána k poštovní přepravě až dne 9. 10. 2003.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh stěžovatele dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.
soudce zpravodaj