ECLI:CZ:US:2003:1.US.532.01
sp. zn. I. ÚS 532/01
Usnesení
I. ÚS 532/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 11 Co 439/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 5 C 256/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 11 Co 439/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 5 C 256/99, kterými bylo rozhodnuto, že je povinen zaplatit žalobci v daném právním sporu (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) J., 485 058 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel uvedl, že uzavřel s vedlejším účastníkem dne 19. 8. 1994 smlouvu o nájmu nemovitostí, podle které (včetně jejích dodatků) byl povinen hradit měsíční nájemné ve výši 80 843,- Kč. Vedlejší účastník, který se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení dlužného nájemného ve výši 485 058,- Kč, je právnickou osobou, založenou podle obchodního zákoníku, za kterou jedná statutární orgán. Ust. §243 odst. 3 obchodního zákoníku stanoví pro právní úkon, který činí představenstvo a pro který je předepsána písemná forma (jako v případě smlouvy o nájmu nebytových prostor) povinnost podpisu alespoň dvou členů představenstva. K tomu v daném případě nedošlo a stěžovatel je proto toho názoru, že smlouva platně nevznikla. Nesdílí závěr obecných soudů, že je nutno postupovat podle ust. §261 odst. 6 obchodního zákoníku a řídit se pouze občanským zákoníkem, neboť smlouva o nájmu nemovitostí není upravena jako smluvní typ v obchodním zákoníku. Podle něj citované ustanovení odkazuje na úpravu občanského zákoníku pouze v rozsahu konkrétního smluvního typu a nikoli i na jednání a podepisování podnikatele. Stěžovatel na závěr zdůraznil, že je toho názoru, že obecné soudy porušily čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť jejich závěry jsou prý v rozporu s ust. §243 odst. 3 obchodního zákoníku a navíc byla údajně těmito rozhodnutími zpochybněna úprava lex specialis obchodního zákoníku ve vztahu k občanskému zákoníku, v čemž spatřuje podstatný přesah svých vlastních zájmů.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení před Ústavním soudem uvedl ve svém vyjádření, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
II.
Po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jelikož Okresní soud v Rokycanech Ústavní soud informoval, že stěžovatel podal zároveň s ústavní stížností dovolání, bylo vyčkáno výsledku dovolacího řízení. K dotazu Ústavního soudu sdělil právní zástupce stěžovatele podáním ze dne 10. 2. 2003, že dovolání bylo odmítnuto z procesních důvodů (přiložena kopie usnesení Nejvyššího soudu, sp zn. 26 Cdo 1861/2001), a že v dané věci byl u Okresního soudu v Rokycanech podán návrh na obnovu řízení, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Zde nutno podotknout, že při rigorózním trvání na požadavku vyčerpání veškerých prostředků k ochraně práva by bylo možno stížnost odmítnout jako nepřípustnou, neboť z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že si stěžovatel vlastně sám zavinil odmítnutí dovolání jeho opožděným podáním. S ohledem na specifika konkrétního případu a úpravy dovolacího řízení po novele o. s. ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dovolání nebylo v dané věci přípustné obecně, záviselo na posouzení dovolacího soudu), se však takový postup jevil Ústavnímu soudu jako neúměrně přísný. Co se týče návrhu na povolení obnovy řízení, takový návrh není výslovně za poslední prostředek k ochraně práva stěžovatele považován (ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
K věci samé nutno uvést, že nezávislé soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu s příslušnými právními předpisy, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Na tato odůvodnění lze odkázat a dodat, že podle přesvědčení Ústavního soudu nelze vzhledem k veškerým okolnostem případu (vůle smluvních stran, vznik závazku) na napadená rozhodnutí nahlížet, jako by nepřinesla spravedlivý výsledek a účelově je zpochybňovat. Z hlediska ústavněprávního je třeba k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti především konstatovat, že stěžovatel v zásadě zůstává se svou argumentací pouze v rovině jednoduchého práva, když z tvrzeného porušení obyčejného zákona (jeho údajně chybného výkladu obecnými soudy) jaksi "automaticky" dovozuje i porušení ústavně zaručeného základního práva. Zde je na místě připomenout, že zdaleka ne každé jednání nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci však lze hodnotit jako zásah do sféry regulované a chráněné základními právy a dokonce i když k takovému zásahu dojde, nemusí dojít zároveň i k jejich porušení. Výklad jednoduchého práva je při dodržování ústavně zakotvených principů spravedlivého procesu především věcí obecných soudů a v rámci jejich soustavy je nutno se také především domáhat ochrany, jak stěžovatel, s odvoláním na shora uvedené činil a v zásadě činí. Úkolem Ústavního soudu - soudního orgánu ochrany ústavnosti - je reagovat na pochybení orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější (porušení ústavně zaručených práv) a nikoli zasahovat v rovině obyčejných zákonů, resp. vyhledávat všechny možné nedostatky v jejich interpretaci jednoduchého práva a konečných rozhodnutích, nezasahující do ústavněprávní sféry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu je záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že článek 95 odst. 1 Ústavy, jehož porušení stěžovatel tvrdil, přímo a bezprostředně základní práva a svobody negarantuje, neboť v podstatě upravuje toliko principy činnosti soudů. Je tedy - stejně jako např. čl. 90 Ústavy - jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného práva jednotlivce, nicméně významně souvisí s tzv. právem na spravedlivý proces, resp. právem na soudní ochranu. Z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud, který není vázán odůvodněním, ale pouze petitem návrhu, věcí zejména zabýval, přičemž porušení žádných stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod neshledal.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu