ECLI:CZ:US:2003:1.US.541.01
sp. zn. I. ÚS 541/01
Usnesení
I. ÚS 541/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. J. H., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 14 Co 162/01, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 18 C 84/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 14 Co 162/01, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 18 C 84/2000, kterými bylo zrušeno právo společného nájmu k bytu v P., týkající se stěžovatele a vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem, J. B. (bývalých manželů), s tím, že výlučným nájemcem a členem družstva byla určena navrhovatelka v daném právním sporu (J. B.). Stěžovateli pak byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat vedlejší účastnici do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt.
Stěžovatel je toho názoru, že Obvodní soud pro Prahu 9 nezjistil dostatečně skutkový stav věci, neboť se údajně nezabýval tím, zda byly dány důvody pro vznik společného nájmu k bytu. Argumentuje tím, že předmětný byt mu byl přidělen v roce 1975 jako stabilizační byt jeho zaměstnavatelem, společností M., n. p., za podmínky desetiletého trvání pracovně právního vztahu. Zaměstnavatel mu rovněž poskytl půjčku na složení zálohového členského podílu k danému bytu s tím, že dojde-li během dohodnutých deseti let k ukončení pracovního poměru, je stěžovatel povinen vrátit půjčku a opustit přidělený byt. Dohoda o užívání družstevního bytu ze dne 25. 5. 1976 mezi stěžovatelem a družstvem S. tak byla sjednána ještě v době, kdy měl byt charakter bytu služebního, neboť v té době neuplynulo dohodnutých deset let. Stěžovatel dále uvedl, že soud prý nezjišťoval existenci dalších důkazů, umožňujících posouzení velikosti jeho podílu a podílu vedlejší účastnice na získání bytu, na rozvratu jejich manželství, velikosti příspěvků na vedení společné domácnosti a také důvodů občasného přebývání stěžovatele u jeho přítelkyně. Podle stěžovatele soud neodstranil rozpory vyskytující se v provedených důkazech, např. rozpor ohledně výše příspěvku dcery vedlejší účastnice na nájem nebo ve věci dohody o způsobu nakládání s rodinnými prostředky a zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil, neboť postupoval podle ust. §705-708 občanského zákoníku, tedy jako by šlo o byt, k němuž za trvání manželství vzniklo společné členství v družstvu, a společný nájem manželů, přestože byt byl stěžovateli přidělen jeho zaměstnavatelem a jeho režim tak podle něj podléhal pravidlům daným zákonem č. 102/1992 Sb. Soud prý také porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když údajně při svém rozhodování vycházel pouze z tvrzení vedlejší účastnice; jedná se zejména o zhodnocení podílu stěžovatele na úhradách plateb souvisejících s bytem, když za stěžejní soud považoval skutečnost nedostatečné úhrady nájemného ze strany stěžovatele, bez ohledu na důvody, které jej k tomuto nehrazení vedly (vynakládání finančních prostředků na opravu rekreačního objektu), a zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností, jelikož prý nezhodnotil řádně provedené důkazy. Odvolací soud pak podle stěžovatele vady v řízení před soudem prvního stupně neodstranil, byť byl na řadu z nich v odvolání upozorněn.
Podáním ze dne 16. 9. 2002 doplnil stěžovatel ústavní stížnost návrhem, aby Ústavní soud vyzval Městský úřad v Lysé nad Labem ke sdělení informací o uživateli bytu L., jelikož se domnívá, že vedlejší účastnice neuvedla pravdu, když tvrdila v době, kdy se rozhodovalo o zrušení práva společného nájmu k bytu v P., že nemá jiný byt. Dalším podáním ze dne 12. 12. 2002, resp. 20. 1. 2003, požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků ve věci ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 9 ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v zásadě odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z těchto podkladů, zejména z napadených rozhodnutí a z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 18 C 84/2000) v prvé řadě vyplývá, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady (§705 odst. 2 občanského zákoníku) pro zrušení společného nájmu družstevního bytu. Z vyjádření pronajímatele, S., soud zjistil, že účastníci jsou společnými členy družstva a společnými nájemci předmětného bytu a že pronajímatel neupřednostňuje žádného z účastníků jako výlučného nájemce a člena družstva. Soud se tedy dále musel zabývat otázkou, kdo se stane výlučným nájemcem a členem družstva; zde vycházel z toho, kdo se zasloužil o zajištění bytu a také z toho, kdo hradí nájemné a zálohy za služby, a kým z účastníků bude byt lépe využit. Soud vzal v úvahu mj. skutečnost, že byt bude lépe využit dvěma osobami, a to vedlejší účastnicí a její dcerou. Dále považoval za závažné, že stěžovatel nepřispíval po dobu dvou let žádnou částkou na nájemné a zálohy na služby a v dané souvislosti uvedl, že neobstojí námitka stěžovatele, že vkládá finanční prostředky do opravy chalupy. Relevantním soud neshledal ani tvrzení, že do opravy této chalupy vložil částku 150 000,- Kč a je tedy nutné v souvislosti se zrušením práva společného nájmu k bytu k této skutečnosti přihlédnout; soud konstatoval, že otázka vypořádání majetkových vztahů mezi účastníky by byla předmětem zcela jiného řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost spočívá v polemice stěžovatele s uvedenými a řádně zdůvodněnými právními závěry soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z Listiny základních práv a svobod třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Soudy se námitkami stěžovatele při dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci řádně zabývaly, což se projevilo v hodnocení důkazů i jejich právních závěrech. Návrh stěžovatele, směřující v podstatě k doplnění dokazování, by za těchto okolností posunoval Ústavní soud do nepřípustné role další soudní instance v systému všeobecného soudnictví a vedl by ve svých důsledcích k zásahu do ústavně garantované nezávislosti obecných soudů.
Pro úplnost nutno uvést, že rovněž nelze vyhovět žádosti stěžovatele ze dne 12. 12. 2002, resp. 20. 1. 2003, na osvobození od soudních poplatků v řízení o ústavní stížnosti. Na prvním místě je třeba připomenout, že řízení před Ústavním soudem žádným soudním poplatkům nepodléhá (ust. §62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů); měl-li stěžovatel na mysli náhradu nákladu zastoupení podle ust. §83 citovaného zákona (tomu však neodpovídá obsah ani petit žádosti), lze jen poznamenat, že takovému návrhu lze vyhovět za splnění ostatních podmínek, obsažených v uvedeném ustanovení pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu