ECLI:CZ:US:2003:1.US.547.01
sp. zn. I. ÚS 547/01
Usnesení
I. ÚS 547/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. J., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 11 Co 462/2000, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 6 C 306/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 95 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 11 Co 462/2000, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 6 C 306/98. Okresní soud citovaným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatele na zaplacení částky 1 358,- Kč, včetně úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení a odvolací soud tento rozsudek potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je především polemika stěžovatele s právním názorem Krajského soudu v Plzni, že běh promlčecí lhůty pro zaplacení odměny advokátovi za poskytnuté právní služby, běží od provedení posledního úkonu v této věci. Pro počátek běhu promlčecí doby je tak podle soudu rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku vztahu, a nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Stěžovatel je naproti tomu toho názoru, že jelikož je klient v prodlení se zaplacením odměny advokátovi teprve ode dne, kdy mu advokát právní službu vyúčtuje, není uvedený závěr obecného soudu správný.
Po nápravě základního formálního nedostatku ústavní stížnosti, spočívajícího v objektivní příčině - úmrtí původního právního zástupce v řízení před Ústavním soudem, stěžovatel rovněž k výzvě Ústavního soudu v zásadě vyjasnil okolnosti dovolání, podaného v předmětné věci (dovolací řízení bylo zastaveno). S ohledem na jednoznačně formulovaný petit návrhu, kterým je v řízeních o ústavních stížnostech Ústavní soud na rozdíl od jeho odůvodnění vázán (jiná rozhodnutí než výše uvedená nebyla napadena), specifický charakter zkoumaného případu (dovolání v tzv. bagatelní věci a otázka jeho přípustnosti) a rovněž z důvodu urychlení a hospodárnosti řízení Ústavní soud netrval rigorózně na doložení dalších podkladů, týkajících se zastaveného dovolacího řízení, a zabýval se návrhem z hlediska věcného.
Úvodem nutno předeslat - jak již mnohokrát uvedeno - že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům ani další přezkumnou instancí. Obsah ústavní stížnosti však Ústavní soud zcela zjevně do takové pozice staví. Bez ohledu na bagatelní podstatu sporu a nedostatečnou ústavněprávní argumentaci (jež by v zásadě sama o sobě mohla vést k odmítnutí stížnosti) stěžovatel zůstává v podstatě pouze v rovině jednoduchého práva. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že soudně uplatněný nárok se v předmětné věci skládal z částek 860,- Kč a 498,- Kč (dvě faktury za poskytnuté právní služby), a žaloba stěžovatele byla podle závěrů obecných soudů podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (dnem provedení posledního úkonu právní služby bylo 27. 10. 1994, a žaloba byla podána až 21. 8. 1998). Na těchto právních názorech nebylo shledáno nic protiústavního, i když si lze představit a nalézt argumenty i pro závěr poněkud jiný - to však není úkolem Ústavního soudu ale obecné justice a v jejím rámci především soudu Nejvyššího. Stěžovatel ostatně Ústavní soud informoval, že otázkou, kdy se promlčuje nárok advokáta na zaplacení odměny právní služby, by se měl Nejvyšší soud zabývat na základě jeho dalšího dovolání v jiné věci, podaného dne 9. 10. 2002.
Pro úplnost je třeba znovu připomenout, že Ústavní soud může, resp. je povinen vyhovět ústavní stížnosti a zasáhnout do pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze tehdy, shledá-li, že těmito rozhodnutími došlo k natolik intenzivnímu zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod konkrétního stěžovatele, že nezbývá než konstatovat jejich porušení. Ani zásah do těchto základních práv, natož jejich porušení však Ústavní soud v daném případě neshledal.
Z vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu