ECLI:CZ:US:2003:1.US.549.03
sp. zn. I. ÚS 549/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. listopadu 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. T. A. S., advokátem, proti opatření a jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. 2. 2002, č. j. 1140/2002 - 1000, byl zamítnut rozklad stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Zemědělské agentury Ústí nad Orlicí ze dne 11. 12. 2001, č. j. 700, 701, 702/2001/R-2. Výše citovaným rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Zemědělské agentury Ústí nad Orlicí byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení povinné osoby ve věci náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář patřící k zemědělské usedlosti ve Dvořisku, zapsané ve složce Pozemkové knihy pro k. ú. obec Dvořisko.
Proti citovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 2. 2002, č. j. 1140/2002 - 1000, podala stěžovatelka žalobu pro jeho nezákonnost, event. pro vytýkané vady řízení, kterou Nejvyšší správní soud usnesením dne 26. 2. 2003, č. j. 5 A 54/2002 - 22, odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka se napadeným rozhodnutím cítí být dotčena na svých právech, když má za to, že napadeným rozhodnutím bylo závazně rozhodnuto o jejím restitučním nároku. Napadeným rozhodnutím však dle názoru Nejvyššího správního soudu nebylo o nároku stěžovatelky na požadované náhrady rozhodnuto, protože nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou, pak dle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (dále "zákon o půdě") náleží rozhodnout o náhradách soudu v nalézacím občanskoprávním soudním řízení. Protože napadeným rozhodnutím nebyla zkrácena práva stěžovatelky, nebyla tak splněna základní podmínka řízení ve správním soudnictví, a proto Nejvyšší správní soud žalobu odmítl.
Stěžovatelka se poté dne 12. 6. 2003 obrátila na ministra zemědělství s podnětem k zahájení mimoodvolacího řízení dle §65 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů. Ministr zemědělství svým přípisem ze dne 9. 9. 2003, č. j. 20510/2003 - 1000 stěžovatelce sdělil, že k zahájení mimoodvolacího řízení nebyl shledán důvod, neboť nebylo zjištěno, že by výše uvedeným rozhodnutím o zamítnutí rozkladu byl porušen zákon.
Ústavní soud dne 21. 10. 2003 obdržel stěžovatelčinu ústavní stížnost, ve které tvrdí, že bylo porušeno její právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť dopisem ze dne 9. 9. 2003 odmítl ministr zemědělství, aniž by uvedl nový relevantní důvod, stěžovatelkou uplatněný nárok na určení osoby povinné k vydání náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob dle §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. jako součásti jejího celkového nároku na vydání zemědělské usedlosti č. p. 6 v Dvořisku. Stěžovatelka má za to, že výše citované rozhodnutí ministra zemědělství zcela ignoruje ustanovení §1 vládního nařízení č. 20/1992 Sb., které právě pro případ nemožnosti prokázat existenci odnímaného živého a mrtvého inventáře a zásob stanovilo závazný náhradní způsob určení výše jeho náhrady. Dále stěžovatelka uvedla námitky proti proběhnuvšímu řízení, nicméně více nespecifikovala, v čem spatřuje zásah do svých práv. Závěrem navrhuje Ústavnímu soudu vydat nález s výrokem, že (I.) ministr zemědělství ČR svým výše citovaným odmítnutím návrhu stěžovatelky porušil právo stěžovatelky vyplývající z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dále (II.) odmítnutím splnění povinnosti vedlejších účastníků (Ministerstvo zemědělství ČR) určit ve správním řízení osobu povinnou k náhradě dle §20 zákona o půdě bylo porušeno právo stěžovatelky vyplývající z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka také navrhla, aby (III.) Ústavní soud nařídil vedlejšímu účastníku provést řízení a rozhodnout o návrhu stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí č. j. 1140/2002 - 1000.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu §83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.
Jak bylo zjištěno z přiložených rozhodnutí, stěžovatelka žalobou doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. 7. 2002 brojila proti výše citovanému rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 15. 2. 2002, č. j. 1140/2002 - 1000. Tato žaloba byla ovšem odmítnuta z důvodů, jak je uvedeno výše. Jak správně uvedl Nejvyšší správní soud, stěžovatelka nebyla rozhodnutím ve správním řízení, resp. rozhodnutím o zamítnutí rozkladu nijak zkrácena na svých právech, když zde existuje možnost obrátit se se svým nárokem na obecný soud v rámci nalézacího občanskoprávního řízení (ve smyslu §20 odst. 3 zákona o půdě).
Přestože se stěžovatelka obrací na Ústavní soud se svojí stížností namířenou proti opatření a jinému zásahu orgánu veřejné moci, ve skutečnosti brojí proti rozhodnutím učiněným ve správním řízení. Vzhledem k faktu, že se stěžovatelka může obrátit se svým návrhem na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář na obecný soud a domáhat se tak svých práv, nelze mít za to, že byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Existuje tudíž jiný efektivní právní prostředek, kterým může dojít k nastolení stavu, jehož se stěžovatelka domáhá.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D.
soudce zpravodaj