ECLI:CZ:US:2003:1.US.553.02
sp. zn. I. ÚS 553/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. K. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti nařízení Hlavního města Prahy č. 4/2002, ze dne 2. 4. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 29. 8. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení nařízení Hl. města Prahy č. 4/2002, ze dne 2. 4. 2002, s účinností od 1. 5. 2002, a to v č. 9, kterým se mění a doplňuje v čl. 5b odst. 6 vyhláška Hl. města Prahy č. 27/1998, ze dne 25. 8. 1998 (tržní řád).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pozměňující nařízení Hl. města Prahy v č. 9 doplnilo čl. 5b vyhlášky č. 27/1998 odstavcem 6, v němž je vymezen pojem pochůzkové pouliční reklamy, která se zakazuje. Tím, podle stěžovatele, velmi široce pojala, a tím i omezila šíření informací ve volné tržní nabídce, a tím ve svých důsledcích omezila i osobní svobodu občana. Podle názoru stěžovatele má toto ustanovení diskriminující účinek, odporující příslušným ustanovením obchodního zákoníku. Napadeným nařízením Hl. města Prahy bylo nepřípustným způsobem zasaženo do práv širokého spektra občanů, ale i do života většiny občanů na území hlavního města Prahy. Podle stanoviska stěžovatele byla napadeným nařízením Hl. města Prahy v čl. 9 odst. 6 porušena práva občanů v ustanovení §41 a násl. obchodního zákoníku, v §1 občanského zákoníku i v Listině základních práv a svobod a Ústavě ČR, spočívající v omezení svobodného podnikání, reklamy i ohrožení a omezení činnosti neziskových a charitativních organizací.
Hlavní město Praha, zastoupené primátorem RNDr. Igorem Němcem, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že napadené nařízení Hl. města Prahy bylo vydáno na základě zmocnění v §18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, které dává obci možnost v rámci tržního řádu stanovit, že některé druhy prodeje zboží nebo poskytování služeb, prováděné mimo provozovnu v obci nebo její části, jsou zakázány. Vyjádřilo nesouhlas s názorem stěžovatele, že tržní řád omezuje podnikatelskou svobodu, i s tím, že vydáním nařízení došlo k omezení možnosti informačních aktivit. Napadené nařízení neodporuje čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje svobodu projevu a právo šířit informace, a není ani v rozporu s čl. 11 odst. 1, který zaručuje právo vlastnit majetek, ani s články dalšími. Napadené nařízení bylo vydáno po řádném legislativním procesu, v souladu s ustanoveními hlavy VII zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. V rámci připomínkového řízení zákaz pochůzkové pouliční reklamy podpořily téměř všechny městské části, i další orgány. Zásadní připomínky nesdělilo ani Ministerstvo vnitra ČR a Ministerstvo obchodu ČR.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že předmětné podání, označené jako ústavní stížnost a podané stěžovatelem jako fyzickou osobou, není svým obsahem ústavní stížností, ale je návrhem na zrušení jednotlivého ustanovení právního předpisu vydaného obcí, podle ustanovení §64 odst. 3 citovaného zákona. Takový návrh je oprávněna podat podle ustanovení §64 odst. 2 citovaného zákona vláda, skupina nejméně 25 poslanců nebo 10 senátorů, senát Ústavního soudu, dále ten, kdo podal ústavní stížnost podle §74 tohoto zákona, zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku, Veřejný ochránce práv a ministr vnitra, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje a hlavního města Prahy.
Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatel jako fyzická osoba je oprávněn podat ústavní stížnost pouze za podmínek uvedených v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení jednotlivého ustanovení právního předpisu vydaného obcí jsou oprávněny podat jen subjekty uvedené v ustanovení §64 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavní soud uzavřel, že stěžovatel jako fyzická osoba není osobou oprávněnou podat návrh na zrušení jednotlivého ustanovení právního předpisu vydaného obcí. Jsou tedy splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu