ECLI:CZ:US:2003:1.US.558.02
sp. zn. I. ÚS 558/02
Usnesení
I. ÚS 558/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného Mgr. J. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 11 Zp 17/2002, spojené s návrhem na vypuštění poslední věty 2. odstavce ust. §41 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 11 Zp 17/2002, kterým byl zamítnut jeho návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Stěžovatel dále navrhl, resp. "dal Ústavnímu soudu na zvážení, zda není účelnější ke dni voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR vypustit" poslední větu druhého odstavce ust. §41 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 247/1995 Sb.").
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel společně s Ing. J. J. podal dne 24. 6. 2002 návrh na rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta - J. F., zvolené za KSČM ve volebním kraji Středočeském. Neplatnost této volby odůvodňovali navrhovatelé v zásadě tím, že do počtu platných hlasů by měly být též zařazeny takové hlasy voličů, kdy v úřední obálce bylo obsaženo více hlasovacích lístků. V důsledku toho by prý kandidátka J. F. nemohla získat mandát, neboť by připadl jinému volebnímu kraji (Olomouckému volebnímu kraji). Nejvyšší soud podrobně poukázal na příslušnou zákonnou úpravu a zejména pak na ust. §41 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., podle kterého je neplatný hlas voliče, je-li v úřední obálce několik hlasovacích lístků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru "je zcestná logika", slučující pojmy neplatný hlas a neplatný hlasovací lístek, čímž podle něj vzniká "prostor pro diskriminaci voličů, kandidátů a volebních krajů". Podle stěžovatele má hlas voliče být použit v přerozdělování mandátů mezi politické strany, hnutí a koalice v poměru určeném ostatními voliči, kteří volili konkrétní politickou stranu, hnutí nebo koalici, a tudíž je nutno takový hlas započítat mezi platné hlasy pro všechny strany, hnutí a koalice. Z toho vyplývá, že takovým platným hlasem dojde k ovlivnění velikosti mandátového čísla, od kterého se odvíjí počet mandátů pro volební kraj.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou návrhu je zejména polemika stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu a Státní volební komise, jak postupovat v případě, že v úřední obálce je vloženo několik hlasovacích lístků. V prvé řadě je na místě připomenout rozdíl mezi ochranou tzv. objektivního volebního práva, jež je soustředěno do období po vyhlášení volebních výsledků, a tzv. subjektivního volebního práva. Při rigorózním trvání na požadavku, že ústavní stížnost (na rozdíl od volební stížnosti) může podat jen přímo dotčený subjekt, jehož ústavně zaručená práva byla porušena zásahem orgánu veřejné moci, by bylo možno stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Do stěžovatelových základních práv nebo svobod totiž zjevně z hlediska merita věci nemohlo být zasaženo. Jelikož však stěžovatel zároveň tvrdil, že procesní postup Nejvyššího soudu byl v rozporu s jeho právem na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a protože stěžovatel byl účastníkem řízení před Nejvyšším soudem, Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž v postupu ani v závěrech Nejvyššího soudu neshledal nic protiústavního. Nejvyšší soud se věcí řádně zabýval, své rozhodnutí, vydané v zákonné lhůtě, patřičně odůvodnil a neporušil tak žádné základní právo stěžovatele, který byl v předmětném řízení v postavení navrhovatele.
Pouze pro úplnost lze doplnit, že výklad ve věci samé, použitý Nejvyšším soudem, není rozhodně protiústavní a k porušení zásad všeobecného, rovného a přímého volebního práva a svobodné soutěže politických sil v žádném případě nedošlo. Námitkám stěžovatele, resp. jeho jinému právnímu názoru, kterým vlastně z materiálního hlediska zpochybňuje celé výsledky voleb, nelze přiznat ústavněprávní relevanci.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aniž se Ústavní soud podrobně zabýval jejími drobnějšími formálními nedostatky, jelikož by to z hlediska její podstaty bylo nadbytečné. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím podle konstantní judikatury Ústavního soudu i akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Aktivní legitimaci k podání takového návrhu totiž nelze přenášet na ty, kteří nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni a jinak takové oprávnění nemají.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu