ECLI:CZ:US:2003:1.US.581.02
sp. zn. I. ÚS 581/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů I. S. a I. S., zastoupených JUDr. J. O., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 838/2001-101 ze dne 26. 6. 2002 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 1069/2000-79 ze dne 20. 6. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé včas podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost") brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 838/2001-101 ze dne 26. 6. 2002, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 1069/2000-79 ze dne 20. 6. 2001, kterým byl změněn rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze č.j. 52 Cm 131/97-52 ze dne 17. 5. 2000 tak, že žaloba stěžovatelů o neplatnost usnesení náhradního shromáždění delegátů Správního bytového družstva Nový domov (dále jen "družstvo") se zamítá. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na rovnost účastníků, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny spatřovali stěžovatelé v tom, že opakovaně poukazovali na formální nedostatky jak v rozhodnutí představenstva družstva, tak i v rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů. Podle napadených rozhodnutí jsou tyto nedostatky nepodstatné, ale podle názoru stěžovatelů představují zřejmý rozpor jak se stanovami družstva, tak i se zákonem a mají pro správné posouzení věci zásadní význam. Stěžovatelé nebyli k jednání družstevního odvolacího orgánu pozváni, aby se k věci mohli vyjádřit, a o něm nebyli žádným způsobem vyrozuměni.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřovali stěžovatelé v tom, že dovolací soud rozhodl o zamítnutí dovolání bez přítomnosti stěžovatelů jako účastníků řízení. Takový postup sice zákon umožňuje, je však prý jednoznačně v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo na spravedlivý proces musí být zaručeno všem a při všech soudních řízeních. Mělo by být automaticky aplikováno i v řízení před orgány družstva. Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zahrnuje i právo vyjádřit se ke skutkové a právní podstatě věci před závěrečnou poradou soudu v takovém řízení, kde důkazy prováděny z jakéhokoliv důvodu nebyly. Dále stěžovatelé namítali porušení principu veřejnosti řízení, a to jak v dovolacím řízení, tak i při rozhodování obou družstevních orgánů.
Stěžovatelé konečně namítali věcné pochybení v rozhodnutí družstva ze dne 10. 4. 1996, kde je uvedeno: "Po předchozím písemném upozornění a přes udělenou písemnou výstrahu jste provedli neoprávněné stavební úpravy bytu v rozporu s ustanovením §694 občanského zákoníku a stanov SBD Nový domov". Takové odůvodnění a tím i celé rozhodnutí je nesprávné a nelogické, neboť upozornění i výstraha byly dány až následně po těchto úpravách. Tuto skutečnost vzal v úvahu jen soud I. stupně, shromáždění delegátů, odvolací i dovolací soud nikoliv.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podal vyjádření Nejvyšší soud ČR, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a současně sdělil, že netrvá na ústním jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření rovněž Vrchní soud v Praze, který uvedl, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces prý rozhodnutím tohoto soudu porušeno nebylo. Odvolací soud postupoval v řízení v souladu s občanským soudním řádem (dále jen "o.s.ř.") a při rozhodování správně aplikoval odpovídající právní režim přiléhavě zjištěným skutkovým okolnostem. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 52 Cm 131/97 vedený u Krajského obchodního soudu v Praze.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 13. 1. 1997 Městskému soudu v Praze žalobu o neplatnost rozhodnutí o vyloučení z družstva. Usnesením 14 Nc 1220/97-3 ze dne 17. 1. 1997 vyslovil Městský soud v Praze svou věcnou nepříslušnost a po právní moci rozhodnutí postoupil věc Krajskému obchodnímu soudu v Praze.
Krajský obchodní soud rozhodl ve věci rozsudkem 52 Cm 131/97-26 ze dne 19. 2. 1999 tak, že žalobu o určení neplatnosti usnesení náhradního shromáždění delegátů ze dne 12. 6. 1996 zamítl, neboť žalobu lze podle ustanovení §242 obchodního zákoníku podat v jednoměsíční lhůtě, která je prekluzívní, a stěžovatelé tuto lhůtu zmeškali.
K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 7 Cmo 473/99-45 ze dne 10. 11. 1999 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že nebyl aplikován správný právní režim, protože na předmětnou věc nelze použít ustanovení §242 obchodního zákoníku. Správně má být aplikováno ustanovení §231 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku, která obsahují institut vyloučení člena z družstva, včetně jeho možnosti domoci se u soudu žalobou vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení. O tuto žalobu se v předmětné věci nepochybně jedná. V ustanovení §231 odst. 4 obchodního zákoníku není stanovena žádná lhůta. Použít analogicky ustanovení §242 obchodního zákoníku v pasáži, v níž je stanovena lhůta k podání žaloby, nelze, neboť běh lhůty je zde vázán na podání námitek, které institut vyloučení nezná. V důsledku aplikace nesprávného právního režimu se odvolací soud nezabýval skutkovými okolnostmi, protože by tak zjevně překročil svou (v zásadě) přezkumnou roli v soudním řízení.
Krajský obchodní soud v Praze po doplnění řízení rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 52 Cm 131/97-52 ze dne 17. 5. 2000 tak, že vyslovil neplatnost usnesení náhradního shromáždění delegátů SBD Nový domov ze dne 12. 6. 1996, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců ze dne 30. 4. 1996 proti rozhodnutí představenstva družstva ze 1. 4. 1996, jímž byly stěžovatelé vyloučeni z družstva. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že ze strany stěžovatelů došlo k porušení povinností členů družstva. Podle závěru soudu I. stupně stěžovatelé prováděli v bytě práce, které, ač podléhaly správnímu řízení, neohlásili příslušným správním orgánům. Družstvo stěžovatele dlouhodobě a opakovaně vyzývalo k nápravě tohoto stavu, až jim nakonec zaslalo dopisem ze dne 30. 1. 1996 výstrahu před vyloučením a následně dopisem ze dne 10. 4. 1996 rozhodnutí o jejich vyloučení. Soud I. stupně však přesto shledal rozhodnutí o vyloučení stěžovatelů z družstva neplatným pro rozpor se stanovami družstva, protože v rozhodnutí nebyl uveden konkrétní důvod vyloučení a odkaz na obecnou definici a na demonstrativní výčet čl. 60 odst. 1 stanov družstva nepostačuje.
K odvolání žalovaného družstva do výroku ve věci samé a k odvolání stěžovatelů do výroku o náhradě nákladů řízení rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem č.j. 7 Cmo 1069/2000-79 ze dne 20. 6. 2001 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobu stěžovatelů o vyslovení neplatnosti usnesení náhradního shromáždění delegátů ze dne 12. 6. 1996 zamítl. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, opakoval, resp. doplnil dokazování listinami a dospěl k závěru, že rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatelů z družstva bylo v souladu se stanovami družstva. Dále pak v odůvodnění tohoto rozsudku podrobně rozebral zjištěný skutkový stav s uvedením důkazů, z nichž tento skutkový stav vyplývá. Dále se odvolací soud vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelů vůči rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva.
K dovolání stěžovatelů rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem č.j. 29 Odo 838/2001-101 ze dne 26. 6. 2002 dovolání zamítl. V jeho odůvodnění se vypořádal s námitkami stěžovatelů a ztotožnil se se skutkovými zjištěními i s právními závěry odvolacího soudu. Dovolací soud konstatoval, že družstvo v rozhodnutí přesně specifikovalo, jaké povinnosti stěžovatelé porušili, přičemž vytýkané porušení je popsáno dostatečně jasně, určitě a srozumitelně. Dále se dovolací soud zabýval námitkou stěžovatelů, že stavební úpravy provedli se souhlasem družstva. Stejně jako odvolací soud konstatoval, že souhlas příslušné samosprávy se týkal stavebních úprav, o které stěžovatelé sice žádali, leč ti následně provedli jiné úpravy, což vyplývá z rozhodnutí stavebního úřadu Městské části Praha 4 ze dne 28. 4. 1998, kterým tento orgán dodatečně povolil změnu stavby. Dopis se souhlasem samosprávy, na který se stěžovatelé odvolávají, se netýkal změn, na něž se vztahovalo vydané stavební povolení a ohledně kterých došlo k porušení povinností člena družstva. Dovolací soud se vyjádřil i k formálním nedostatkům rozhodnutí shromáždění delegátů (shromáždění delegátů mělo totiž potvrdit vyloučení, nikoliv zamítnout odvolání); konstatoval, že podstatná není formulace rozhodnutí, ale jeho obsah, který plně odpovídá ustanovení §231 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku. Dovolací soud se konečně zabýval námitkou stěžovatelů, že je družstvo nepozvalo na shromáždění delegátů a dovodil, že taková povinnost nevyplývá ani ze zákona ani ze stanov družstva. Členové družstva sice mají všechna práva, kterých se stěžovatelé dovolávají, jak však plyne z ustanovení §239 odst. 7 obchodního zákoníku a z čl. 66 a násl. stanov družstva, vykonávají v družstvu, ve kterém nahrazuje členskou schůzi shromáždění delegátů, členové tato práva prostřednictvím zvolených delegátů. To mohli v projednávané věci učinit i stěžovatelé, neboť jim nic nebránilo v tom, aby poté, co podali odvolání, sdělili svému delegátu vše, co chtěli na shromáždění delegátů v této věci uplatnit. To, že se zvolený delegát shromáždění nezúčastnil, nelze považovat za pochybení družstva.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je jednoznačně nesouhlas stěžovatelů s výsledkem právního sporu, kdy obecné soudy (odvolací a dovolací) rozhodly v jejich neprospěch. V této souvislosti je třeba na místě připomenout, že podle z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nelze považovat za porušení ústavního práva na spravedlivý proces, jestliže stěžovatelé byli v soudním sporu neúspěšní, pokud obecné soudy ve věci jednaly a rozhodovaly v souladu s ústavním pořádkem. Právě taková situace nastala ve věci, jíž se ústavní stížnost týká.
Stěžovatelé především namítají porušení rovnosti účastníků v řízení před Vrchním soudem v Praze a před Nejvyšším soudem ČR. Porušení rovnosti účastníků spatřují stěžovatelé v tom, že prý obecné soudy nepřihlédly k jejich námitkám týkajícím se formálních nedostatků v rozhodnutí představenstva družstva a v rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů. Obecně lze k této námitce uvést, že nepřihlédnutí k tvrzení stěžovatelů nezakládá sama o sobě porušení rovného postavení účastníků v řízení před obecnými soudy. K podstatě námitky je však nutno podotknout, že se obecné soudy (odvolací i dovolací) touto námitkou, která byla uplatněna jak v odvolání, tak i v dovolání, náležitě zabývaly a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily. I Ústavní soud stojí na stanovisku, že z hlediska ochrany základních práv a svobod účastníka řízení není podstatná formulace rozhodnutí (konkrétně, že rozhodnutí o vyloučení mělo být podle stanov družstva potvrzeno, nikoli odvolání zamítnuto), nýbrž jeho obsah, který je v souladu s obchodním zákoníkem. Proto Ústavní soud v tomto postupu obecných soudů a v odůvodnění napadených rozsudků nespatřuje protiústavní zásah do základních práv stěžovatelů.
Pokud se jedná o námitku, že stěžovatelé nebyli pozváni na jednání orgánů družstva, zejména pak na jednání náhradního shromáždění delegátů, je nutno konstatovat, že s touto námitkou se náležitě vypořádal již Nejvyšší soud v odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí. Ústavní soud se s jeho právním názorem ztotožňuje a konstatuje, že právo členů družstva uplatňovat svá práva je v družstvu, ve kterém nahrazuje členskou schůzi shromáždění delegátů, vykonáváno prostřednictvím těchto delegátů; této možnosti mohli využít i stěžovatelé. To, že svého práva nevyužili, event. že delegát jejich samosprávy se jednání náhradního shromáždění nezúčastnil, nelze klást k tíži družstvu; nejde zde o porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože tento předpis hovoří obecně o základním právu na soudní ochranu, které stěžovatelům upřeno nebylo. Pokud stěžovatelé namítají porušení práva na veřejné projednání věci v řízení před Nejvyšším soudem, Ústavní soud zdůrazňuje, že jde o dovolací řízení, které je specifické tím, že se zpravidla jedná o otázku právní, kdy by ústní jednání pro projednání věci nemělo zásadní význam. V ustanovení §243a odst. 1 o.s.ř. je zásada veřejného projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zakotvena formou odpovídají zvláštnímu postavení dovolacího řízení. Dovolací soud nařídí jednání, provádí-li se dokazování a v případech považuje-li to za vhodné z jiných důvodů; taková situace však podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci nenastala. Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatelů - nepovažuje uvedené ustanovení za protiústavní; ostatně ani sami stěžovatelé návrh na zrušení tohoto ustavení spolu s ústavní stížností nepodali.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti konečně namítají skutkovou nesprávnost předmětného rozhodnutí představenstva družstva o jejich vyloučení. K této námitce Ústavní soud uvádí, že byla uplatněna i v odvolání i v dovolání stěžovatelů a oba obecné soudy se jí podrobně zabývaly. K věcné podstatě námitky je třeba připomenout, že důvod vyloučení byl formulován šíře než uvádějí stěžovatelé, a to tak, že v odůvodnění rozhodnutí představenstva č.j. 233/96 ze dne 10. 4. 1996 bylo dále uvedeno, že: "Opakovaně jste byli žádáni o dodatečné předložení podkladů, požadovaných k podání ohlášení stavebnímu úřadu, což jste nesplnili." Obecné soudy (odvolací i dovolací soud) se touto námitkou podrobně zabývaly, skutková zjištění, která učinily, podepřely provedenými důkazy a na jejich základě pak vyvodily i příslušné právní závěry. Náležitou pozornost této námitce věnoval zejména odvolací soud, který podrobně odůvodnil právní závěr, k němuž na základě daného skutkového zjištění dospěl. V této souvislosti je na místě uvést, že pro hodnocení důkazů platí základní zásada obsažená v §132 o.s.ř., která ukládá soudům postup při hodnocení důkazů. Pokud se soudy od tohoto postupu neodchýlily, nelze jim porušení práva na spravedlivý proces vytýkat.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu