ECLI:CZ:US:2003:1.US.586.02
sp. zn. I. ÚS 586/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 438/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") bylo odmítnuto, jako nepřípustné, dovolání A. V. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 10 To 75/2002.
Označeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. Nt 361/2001, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Plzni ze dne 13. 3. 1946, čj. Ls 169/46-35. Krajský soud opřel své závěry o zjištění, že nebyly dány zákonné důvody pro povolení obnovy řízení.
Stěžovatel v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť podle jeho názoru došlo ve věci samé k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Současně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 2 TrŘ, protože byl odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Plzni k trestu odnětí svobody na doživotí. Rozhodnutí vrchního soudu vytkl, že zcela pominul námitku, že byl odsouzen, bez provedení klíčového důkazu, který mohl rozhodnout o jeho nevině - konstatování spisu gestapa, týkající se zatčení a následného propuštění jeho samého, J. L. a J. Š., a to jak v řízení před soudem v roce 1946, tak i v řízení o povolení obnovy před Krajským soudem v Plzni. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, shora uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni a rozsudek Mimořádného lidového soudu v Plzni.
Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení konstatoval, že podle §265a odst. 1 TrŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. O jaká rozhodnutí se jedná, taxativně vypočítává ustanovení §265a odst. 2 písm. a) - h) TrŘ. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, tj. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, v §265a odst. 2 písm.a) - h) TrŘ uvedeno není. Proto ani napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nebylo považováno za rozhodnutí ve věci samé, neboť podle §265a odst. 2 písm. h) TrŘ se rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, považuje za rozhodnutí ve věci samé, pokud takový opravný prostředek směřoval proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - h) TrŘ. O rozhodnutí ve věci samé musí jít i v ustanovení §265b odst. 2 TrŘ, které stanoví, že dovolání lze podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí.
Vzhledem k tomu, že dovoláním bylo napadeno rozhodnutí, proti kterému trestní řád dovolání nepřipouští, Nejvyšší soud ČR dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z důvodu porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel nejprve popsal průběh řízení před obecnými soudy. Poté dospěl k závěru, že trest doživotního odnětí svobody je tak mimořádně závažný, že dovolání mělo být podle §265b odst. 2 TrŘ věcně projednáno. Měl za to, že §265b odst. 2 TrŘ stanoví zřetelnou výjimku pro nejzávažnější možný trest, a proto nelze tuto výjimku vykládat zužujícím způsobem či podmiňovat dalšími omezeními podle §265a TrŘ. Takové omezení či dodatečné podmínky nepřípustně limitují právo na spravedlivý proces a řádné projednání věci nestranným soudem.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky, vyžádal si vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, obsahující požadavek stěžovatele na přezkum trestu odnětí svobody na doživotí ve smyslu §265b odst. 2 TrŘ, uvedl, že dovoláním, jakožto nově zavedeným mimořádným opravným prostředkem, lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí, která nabyla právní moci po zavedení (účinnosti) tohoto mimořádného opravného prostředku, tj. od 1. 1. 2002. Vzhledem k tomu, že tato otázka byla již Ústavním soudem řešena, považoval stěžovatelem navrhovaný dodatečný přezkum trestu odnětí svobody na doživotí, který mu byl uložen rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Plzni ze dne 13. 3. 1946, čj. Ls 169/46-35, za bezpředmětný. V závěru Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v řízení o dovolání ani samotným rozhodnutím o dovolání nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a navrhl, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právo na dovolání není ústavně zaručeno. V Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V článku 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění.
Dovolání, jako nový procesní institut, bylo začleněno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, obsahuje ustanovení §265a odst. 2 písm. a) - h) TrŘ. Žádná jiná rozhodnutí, která nepatří do tohoto okruhu, nelze pro účely dovolání považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Současně lze podat dovolání pouze proti rozhodnutí vyjmenovaným v §265a odst. 1, 2 TrŘ, která však nabyla právní moci po 1. 1. 2002, tj. po účinnosti novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kterou bylo zavedeno dovolání jako nový mimořádný opravný prostředek.
Jak je z uvedeného patrno, rozhodnutím ve věci samé není usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Jestliže Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí dovolání odmítl jako nepřípustné, protože dovoláním bylo napadeno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, tedy rozhodnutí, proti kterému trestní řád dovolání nepřipouští, nelze než s vysloveným právním názorem souhlasit.
O rozhodnutí ve věci samé musí jít i v případě ustanovení §265b odst. 2 TrŘ, které stanoví, že dovolání lze podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí. Usnesením Vrchního soudu v Praze o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení nebylo rozhodnuto o uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Tento trest byl stěžovateli uložen rozhodnutím Mimořádného lidového soudu v Plzni dne 13. 3. 1946, čj. Ls 169/46-35. V tomto směru je pak nutno aplikovat časovou působnost trestního řádu i na stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 2 TrŘ, týkající se přezkumu trestu odnětí svobody na doživotí. I pro dovolací důvod podle §265b odst. 2 TrŘ zákon stanovil, že dovolání s tímto dovolacím důvodem je přípustné pouze proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tj. od 1. 1. 2002. Proto dovolání, jímž stěžovatel žádal o přezkum trestu odnětí svobody na doživotí, uloženého rozhodnutím Mimořádného lidového soudu v Plzni dne 13. 3. 1946, bylo odmítnuto jako nepřípustné.
V předmětné věci je rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen pouze na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy bylo stěžovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy upřena možnost domáhat se dovoláním svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů atd. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ani netvrdí.
Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) TrŘ, tedy z důvodu, že dovolání není přípustné, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu ČR rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatele na spravedlivý proces a na řádné projednání věci nestranným soudem nebo odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Nejvyšší soud ČR v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, podané dovolání řádně projednal a rozhodl, v odůvodnění uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a z jakých důvodů neshledal podané dovolání přípustné.
V zájmu úplnosti Ústavní soud konstatuje, že pro úsudek o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy není dostačující obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, jako zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu