ECLI:CZ:US:2003:1.US.597.03
sp. zn. I. ÚS 597/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. prosince 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 4 To 49/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 16 T 11/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že postupem výše citovaných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Praze výše napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 4 trest. zákona účinného od 1. 1. 2002, a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku napadeného odvoláním, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a neshledal žádné vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Skutková zjištění nalézacího soudu odvolací soud shledal správná a úplná a v souladu se skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, správně zjištěný skutkový stav věci soud nalézací posoudil, dle názoru vrchního soudu, správně i po stránce právní. Odvolací soud se dále vyjádřil, že námitky stěžovatele, s nimiž se již vypořádal soud nalézací, jsou nedůvodné.
Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny a dále rozhodnutím těchto soudů byly porušeny i základní zásady trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 trest. řádu. Především argumentuje tím, že provedené důkazy byly nesprávně jednostranně hodnoceny, čímž soud dospěl k chybným právním závěrům. Dle jeho názoru nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže dle §247 odst. 1, 4 trest. zákona, a to jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje Ústavnímu soudu, aby v záhlaví napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel ve svém podání namítá obecně porušení svého práva na spravedlivý proces, což blíže nespecifikuje, kromě citace čl. 39 Listiny, a dále víceméně argumentuje pouze nesprávným hodnocením důkazů. Ohledně zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že rozsah tohoto práva nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení hlavy páté Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Argumenty, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uváděl již ve svém odvolání. Sama okolnost, že odvolací soud neakceptoval jím vznesené námitky, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.
K námitkám stěžovatele ohledně nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že neobsahuje nic, čím by se obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí detailně a vypořádaly se se všemi námitkami obhajoby, tedy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 a násl. Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že zkoumal, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a zejména zkoumal, zda ve věci nemělo být podáno dovolání. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel polemizuje pouze se skutkovými závěry soudů. Za této situace nelze spravedlivě trvat na podání dovolání, neboť nesprávně zjištěný skutkový stav není dovolacím důvodem.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, a proto nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu