ECLI:CZ:US:2003:1.US.615.03
sp. zn. I. ÚS 615/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. prosince 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D., d., zastoupeného Mgr. I. C., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 39 Co 316/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, a to pouze v části výroku "Návrh na přerušení řízení se zamítá."
Stěžovatel je žalovanou stranou v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 10 sp. zn. 10 C 83/98, v němž je rozhodováno o žalobě na zaplacení bezdůvodného obohacení z důvodu, že stěžovatel užívá bez právního titulu pozemky ve vlastnictví žalobců (nyní vedlejších účastníků). Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl částečným rozsudkem tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit částku 1.289.113 Kč a v ostatních částech žaloby byla věc vyloučena k samostatnému projednání.
Dne 19. 4. 2002 doručil stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům a dne 25. 2. 2003 podal Městskému soudu v Praze, který projednával odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 10 C 83/98, návrh na přerušení řízení právě z důvodu, že podal žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Městský soud v Praze rozhodl v odvolacím řízení tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení a návrh na přerušení řízení zamítl.
Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadenou částí výroku usnesení Městský soud v Praze zasáhl do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se de facto vypořádal s otázkou vlastnictví předmětných pozemků. Tento postup je podle stěžovatele zcela nepřijatelný, když o otázce vlastnictví předmětných nemovitostí probíhá řádné soudní řízení, a Městský soud tak předjímá, respektive nahrazuje rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu příslušného rozhodnout o žalobě na určení vlastnického práva podané stěžovatelem.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze ve výroku "Návrh na přerušení řízení se zamítá." zrušil.
Ústavní soud je povinen před tím, než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti posoudit, zda jsou v daném případě splněny všechny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem.
Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení. V daném případě odvolací soud nevyhověl stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud má zato, že ochranu základních práv stěžovatele - a to včetně práv procesních - nelze chápat odtrženě od práv či povinností, o nichž je vedeno před obecnými soudy řízení.
Pokud se o stěžovatelových právech a povinnostech nadále vede řízení, které doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, nelze ústavní stížnost připustit, a to ani proti části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zamítl návrh na přerušení řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by totiž představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti.
Teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí, o němž se bude stěžovatel domnívat, že zasahují do jeho ústavně zaručených základních práv, bude moci tato rozhodnutí napadnout ústavní stížností, včetně uplatnění argumentu, že soudy nepřípustně posoudily existenci vlastnického práva, ačkoliv určení vlastnického práva je předmětem jiného řízení před obecnými soudy. Pouze v takové situaci bude možné posoudit případný zásah do stěžovatelových základních práv komplexně, tj. tak, aby procesní práva byla posuzována souvztažně s právy a povinnostmi, o nichž obecné soudy dosud vedou řízení. Jinak řečeno, o tom, zda o stěžovatelově právu bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva a svobody, bude moci být Ústavním soudem eventuelně rozhodováno až po pravomocném skončení věci.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj