ECLI:CZ:US:2003:1.US.616.01
sp. zn. I. ÚS 616/01
Usnesení
I. ÚS 616/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 5 To 329/2001, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 1 T 172/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1 a čl. 90 věty první Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 5 To 329/2001, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 1 T 172/2000.
V obsáhlé ústavní stížnosti - včetně jejího doplnění ze dne 25. 10. 2001 - stěžovatel uvedl, že dne 15. 7. 1999 spáchal přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi, neboť byl přistižen při řízení svého vozidla pod vlivem alkoholu, za což mu byla rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství, Dopravního inspektorátu Zlín ze dne 9. 8. 1999, č. j. ORZL: 1301/DI-SR-99, uložena pokuta a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. V době výkonu trestu zákazu této činnosti uložené správním orgánem byl stěžovatel dne 23. 11. 1999 přistižen při řízení svého vozidla, za což mu bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a posléze byl po provedeném hlavním líčení vydán dne 4. 5. 2000 Okresním soudem v Břeclavi rozsudek, kterým byl uznán vinným ze spáchání uvedeného trestného činu a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč. V době výkonu trestu zákazu činnosti dle citovaného rozhodnutí správního orgánu byl stěžovatel dne 23. 12. 1999 opětovně přistižen při řízení svého vozidla a byla na něj znovu podána obžaloba. Následně byl stěžovatel dne 4. 4. 2000 odsouzen Okresním soudem ve Zlíně za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou a půl roku. Proto tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 29. 5. 2000 odvolání. Dne 14. 7. 2000 skončil stěžovateli trest zákazu činnosti, uložený výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu. Požádal si proto o vrácení řidičského průkazu a tento mu byl vrácen dne 21. 7. 2001. Stěžovatel dále poznamenal, že řidičský průkaz vzápětí "utopil" při sjíždění řeky a následně mu byl vydán duplikát.
Dne 7. 8. 2000 proběhlo u Krajského soudu v Brně veřejné zasedání o stěžovatelově odvolání, které bylo usnesením, sp. zn. 5 To 390/2000, zamítnuto. Po vyhlášení tohoto usnesení byl stěžovatel poučen, že dané rozhodnutí je konečné a že proti němu nejsou přípustné žádné opravné prostředky. Jiného poučení se stěžovateli podle jeho tvrzení nedostalo, a byl proto prý přesvědčen o tom, že rozhodnutí nabývá právní moci až dnem jeho doručení (jako je tomu v civilních věcech). Z tohoto důvodu se stěžovatel údajně domníval, že až do doby obdržení písemného vyhotovení rozhodnutí Krajského soudu v Brně (které převzal dne 21. 11. 2000) smí motorová vozidla řídit. Dne 9. 11. 2000 bylo stěžovateli sděleno obvinění ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, kterého se měl dopustit tím, že dne 12. 9. 2000 a 27. 9. 2000 řídil své vozidlo, protože v té době již měl uložen trest zákazu činnosti na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně. V přípravném řízení jakož i v hlavním líčení před Okresním soudem ve Zlíně se stěžovatel hájil tím, že nevěděl, že řídit nesmí a že porušuje trestní zákon, neboť se domníval, že rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 4. 2000 není pravomocný a vykonatelný. Ve své obhajobě poukazoval na to, že jeho jednání by podle něj mělo být vyhodnoceno jako jednání v tzv. negativním právním omylu, který prý snižuje stupeň společenské nebezpečnosti tak, že není vyšší než nepatrný, a není proto možno hovořit o spáchání trestného činu.
Dne 20. 6. 2001 vydal Okresní soud ve Zlíně rozsudek sp. zn. 1 T 172/2000, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle ust. §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu dva a půl roku, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou a půl roku. Po odvolání, podaném jak stěžovatelem, tak státním zástupcem, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 5 To 329/2001, zrušil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ve výroku o trestu, a rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců se zařazením do věznice s dozorem, a zákaz řízení motorových vozidel na dobu tří let. Odvolání stěžovatele přitom zamítl.
Stěžovatel je toho názoru, že naposled uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho výše citovaných základních práv. V ústavní stížnosti zopakoval, že na jeho jednání je podle něj třeba pohlížet jako na jednání v negativním právním omylu, které mělo být vyhodnoceno tak, že snižuje stupeň společenské nebezpečnosti natolik, že nelze hovořit o trestném činu. Obecné soudy se s jeho názorem neztotožnily, i když soud prvního stupně alespoň uvedené okolnosti vyhodnotil jako okolnosti polehčující, a vzal je do úvahy při ukládání trestu. Odvolací soud však jeho počínaní vyhodnotil jako stejnorodou recidivu a dále k jeho tíži hodnotil i trest za přestupek, podle stěžovatele nesprávně, jelikož si tuto správní sankci již odpykal. Stěžovatel dále uvedl, že v jeho věci mohlo dojít i k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na zákonného soudce). Senát Krajského soudu v Brně (5 To), který v jeho věci dne 10. 9. 2001 rozhodoval, zasedal ve složení JUDr. Z. H. (předsedkyně senátu), Mgr. P. H. a Mgr. E. O., ačkoliv v předvolání bylo uvedeno, že předsedkyní senátu je JUDr. M. K. Z rozvrhu práce prý vyplývá, že senát 5 To měl složení JUDr. M. K., kterou v době od 1. 9. 2001 do 30. 9. 2001 zastupoval JUDr. V. R., a soudci Mgr. I. Z. - stážista, a Mgr. A. N. - stážista, a dále že agenda rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně náleží senátu 3 To a nikoliv senátu 5 To. Teprve pokud věc nemůže projednat senát 5 To, pak první v pořadí je senát 6 To, který má složení JUDr. Z. H. (předsedkyně senátu) a soudci Mgr. P. H. a JUDr. P. M.- stážista.
Obecné soudy - Krajský soud v Brně jako účastník řízení před Ústavním soudem i Okresní soud ve Zlíně jako vedlejší účastník - ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti, kterou považují za nedůvodnou, v zásadě odkázaly na svá napadená rozhodnutí.
II.
Ústavní soud po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou tvrzeného porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, jakož i z vyjádření tohoto soudu v tomto směru zjistil, že příslušným k rozhodování o opravných prostředcích, týkajících se dopravy, byl v roce 2001 senát 5 To, který tedy rozhodoval i o trestných činech podle ust. §171 trestního zákona, souvisejících s trestnou činností v dopravě. V uvedeném roce tvořili senát 5 To předsedkyně tohoto senátu JUDr. M. K. a soudci - stážisti Mgr. I. Z. a Mgr. A. N., kteří však byli od 30. 6. 2001 pověřeni vedením senátu prvního stupně. Dne 1. 7. 2001 nastoupil na stáž ke krajskému soudu Mgr. E. O., který byl pověřen výkonem funkce soudce v senátu 5 To. V době od 1. 9. 2001 do 30. 9. 2001 zastupoval JUDr. M. K., která onemocněla, JUDr. V. R. V den konání veřejného zasedání v trestní věci stěžovatele se tento soudce nacházel na zahraniční dovolené. Opět podle rozvrhu práce tak zastupoval senát 5 To senát 6 To - totiž předsedkyně senátu JUDr. Z. H. a Mgr. P. H., které doplňoval jediný stávající člen senátu 5 To soudce - stážista E. O. Uvedené změny v obsazení příslušného senátu 5 To tak byly v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně na rok 2001 a ve věci nedošlo k odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci a tedy ani k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Co se týče podstaty ústavní stížnosti, nutno zdůraznit, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
V daném případě stěžovatel ani nepopírá, že se dopustil výše specifikovaného jednání a polemizuje zejména s právními závěry odvolacího soudu, které jsou podle něj nesprávné. Ústavní soud tento názor nesdílí. Bylo zcela věcí obecných soudů, aby dle kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů učinily závěr o vině a trestu, jak se také stalo. Napadené rozhodnutí, vydané v řízení, nikterak neporušujícím zásady spravedlivého procesu, je přiléhavě odůvodněno a netrpí žádnými vadami, jejichž intenzita by vedla k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele rozhodně nebylo možno hodnotit jako nepatrnou. Je zjevné, že stěžovatel se opakovaně dopouštěl trestné činnosti v oblasti dopravy a na uložený trest nelze podle názoru Ústavního soudu vzhledem ke specifickým okolnostem případu nahlížet jako na nespravedlivý a nepřiměřený.
Ústavní soud tedy v daném případě neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených práv stěžovatele, ať již jím tvrzených nebo jiných a ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu byl jako bezpředmětný posouzen i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a projednání věci mimo pořadí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu