ECLI:CZ:US:2003:1.US.624.03
sp. zn. I. ÚS 624/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., a. s., v likvidaci, zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1153/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2003 brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR tak rozhodl podle ust. §243b odst. 5 ve spojení s ust. §218 písm. c) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) a §239 odst. 3 o. s. ř.].
Stěžovatelka se domnívá, že tímto rozhodnutím dovolací soud zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S argumentací dovolacího soudu, kterou zdůvodňuje nepřípustnost dovolání nelze podle stěžovatelky souhlasit. Stěžovatelka se naopak domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť v daném případě byla řešena právní otázka, která nebyla nikdy předmětem rozhodování dovolacího soudu, a tudíž nemohla být vyřešena.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.
Pokud stěžovatelka ústavní stížností napadá toliko usnesení dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a také argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti váže toliko na polemiku s právním názorem týkajícím se přípustnosti dovolání, mohl Ústavní soud přezkoumávat toto rozhodnutí pouze v tom směru, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. k libovolnému odepření přístupu k soudu, který projednává mimořádné opravné prostředky. Ústavnímu soudu v daném případě nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, neboť ani Nejvyšší soud ČR k meritornímu přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu nepřistoupil a stěžovatelka tato rozhodnutí ústavní stížností nenapadá.
Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že shledá zásah do základních práv stěžovatele.
Porušení těchto kautel však Ústavní soud v postupu dovolacího soudu neshledal. Dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto. Takový právní závěr je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, nikoliv za projev nepřípustné libovůle.
Z důvodu shora uvedeného a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu