ECLI:CZ:US:2003:1.US.628.02
sp. zn. I. ÚS 628/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., zastoupeného JUDr. S. F., advokátem, proti rozhodnutí Policie ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu SKPV, odbor 15, Praha, Strojnická 27 ze dne 18. 7. 2002, kterým byla zamítnuta žádost o zařazení materiálů do spisu vedeného pod ČTS: PPR 7/FKOS-10-2002, a žádost o vyslechnutí svědků ve stejné věci ze dne 7. 7. 2002, a proti usnesení Policie ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu SKPV, odbor 15, Praha, Strojnická 27, ze dne 24. 6. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2002, stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí a usnesení Policie ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu SKPV, odbor 15, Praha, Strojnická 27 (dále jen "FKOS"). Podle přesvědčení stěžovatele napadená rozhodnutí nerespektovala čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a nebyl tak splněn předpoklad pro vedení řádného a zákonného procesu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud:
1. zrušil rozhodnutí Policie ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu SKPV, odbor 15, Praha, Strojnická 27 ze dne 18. 7. 2002, kterým byla zamítnuta žádost o zařazení materiálů do spisu vedeného pod ČTS: PPR 7/FKOS-10-2002, a žádost o vyslechnutí svědků ve stejné věci ze dne 7. 7. 2002,
2. a uložil založit do uvedeného spisu materiály tak, jak je požaduje uvedená žádost ze dne 7. 7. 2002 a uložil vyslechnutí svědků tak, jak je rovněž požaduje výše uvedená žádost ze dne 7. 7. 2002.
Rovněž navrhl zrušení usnesení Policie ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu SKPV, odbor 15, Praha, Strojnická 27 ze dne 24. 6. 2002, kterým měly být, podle §20 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), spojeny ke společnému řízení trestní věci stěžovatele, a uložil toto usnesení zaslat všem obviněným, aby tak mohli využít svého zákonného práva se k výše uvedenému usnesení vyjádřit a podat si případně proti němu stížnost.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně. Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost nesplňuje základní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
V první části ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti údajnému rozhodnutí policejního orgánu FKOS ze dne 18. 7. 2002, kterým měla být zamítnuta žádost o zařazení materiálů do spisu vedeného pod ČTS: PPR 7/FKOS-10-2002, a žádost o vyslechnutí svědků ve stejné věci ze dne 7. 7. 2002.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z listin předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že policejní orgán FKOS dne 18. 7. 2002 pouze písemně reagoval na žádost stěžovatele ze dne 7. 7. 2002. Písemné sdělení policejního orgánu FKOS je možno charakterizovat jako úkon, který nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, ale ani tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1, §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Řízení před orgánem veřejné moci, jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji. Jeho případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, kdy se zkoumá i řízení, jež mu předcházelo. Přitom "jiný zásah orgánu veřejné moci" nelze spatřovat v případném procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek. Proto i případné protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především samotnými orgány veřejné moci. Ingerence Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že zvláštní postavení Ústavního soudu, jako kasačního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) znamená, že mu přísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí a další zásahy orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv výhradně z hlediska ústavnosti. S ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny, nemůže Ústavní soud činit nic jiného než je stanoveno taxativním výčtem v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému a k přesně vymezené pravomoci a působnosti Ústavního soudu nezbývá než uzavřít, že Ústavní soud není k výroku, o nějž stěžovatel žádá, oprávněn, neboť se nejedná o zásah do základního práva stěžovatele. Z těchto důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost je v této části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).
V další části ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Policie ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu SKPV, odbor 15, ze dne 24. 6. 2002, ČTS: PPR-7/FKOS-10-2002, kterým policejní orgán rozhodl, podle §20 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), o spojení věci stěžovatele a spol. ke společnému řízení.
Jak vyplývá z napadeného usnesení policejního orgánu FKOS, stěžovatel byl řádně poučen o přípustnosti podat proti tomuto rozhodnutí stížnost jako řádný opravný prostředek. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal řádnou a včasnou stížnost, která byla usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ Praha") ze dne 24. 7. 2002, čj. VI Vzv 3/2000-1495, podle §148 odst. 1 písm. c) TrŘ, zamítnuta jako nedůvodná.
Jak bylo již výše uvedeno, Ústavní soud nemůže překročit svou pravomoc a působnost vymezenou Ústavou ČR, Listinou a zákonem o Ústavním soudu. Z takto vymezených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění zrušit rozhodnutí policejního orgánu FKOS, které není evidentně rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V projednávaném případě bylo posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele pravomocné usnesení VSZ Praha ze dne 24. 7. 2002, čj. VI Vzv 3/2000-1495. Pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, jednalo by se o rozpor s principem právní jistoty, neboť konečné rozhodnutí ve věci by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené a na obsah ústavní stížnosti je nepochybné, že tato nesměřovala proti konečnému pravomocnému rozhodnutí VSZ Praha, ale proti prvostupňovému rozhodnutí policejního orgánu FKOS.
Stěžovatelem takto formulovaný petit ústavní stížnosti neodpovídá citované dikci zákona a jedná se o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Současně se však jedná i o návrh nepřípustný, neboť návrh, který v petitu ústavní stížnosti brojí pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco konečné rozhodnutí ponechává nedotčené, není přípustný.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl, zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2003 JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu