ECLI:CZ:US:2003:1.US.630.02
sp. zn. I. ÚS 630/02
Usnesení
I. ÚS 630/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. O. S., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 8. 2002, č. j. 22 Cdo 1336/2002-94, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, č. j. 29 Co 520/2001-76, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 39 C 183/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Uvedla, že se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala úpravy užívání společné věci - domu čp. 976 v Praze 4, N. V. 25, a pozemků parc. č. 1366/1 a 1366/2, zapsaných na LV č. 120, vedeném Katastrálním úřadem Praha-město pro obec a k. ú. Praha 4. Tato žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta. Proti rozsudku prvoinstančního soudu podala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě odvolání, ve kterém namítala nesprávné posouzení právního stavu věci a nesprávná skutková zjištění. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s procesními předpisy, důkazy zhodnotil dle ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), (skutkový stav zjistil odpovídajícím způsobem) a věc správně posoudil i po právní stránce. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že za podmínek dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze proti rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. V zákonem stanovené lhůtě pak stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, ve kterém namítala, že předchozí rozhodnutí obecných soudů vycházejí z nesprávného právního posouzení věci, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam v posouzení otázky možnosti spoluvlastníka domáhat se žalobou užívání společné věci, kterou má v podílovém spoluvlastnictví, podle výše svého spoluvlastnického podílu.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, protože nebylo ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. shledáno přípustným, přičemž s odkazem na ustanovení §243c o. s. ř. toto své rozhodnutí neodůvodnil.
Ústavní soud v předmětné věci, v návaznosti na výše uvedené, se musel nejprve zabývat otázkou, zda stěžovatelka uplatnila svou ústavní stížnost včas. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud vycházel v předmětné věci z okolnosti, že stěžovatelka ve svém návrhu napadla rozhodnutí všech výše uvedených obecných soudů. Musel se proto zabývat především okolností, zda Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí po procesní stránce nepochybil.
Posouzení otázky zásadního právního významu je zcela v kompetenci soudu dovolacího. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3. Předpokladem je skutečnost, že řešená právní otázka má pro rozhodnutí o věci určující význam. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, činí dovolací soud předběžně (zvláštní rozhodnutí o tom nevydává). Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího napadený rozsudek přezkoumá a rozhodne o něm meritorně. V opačném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není a dovolací soud dovolání odmítne. Závěr dovolacího soudu o nedostatku zásadního právního významu rozhodnutí má za následek okolnost, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (srov. ustanovení §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.). Ve smyslu ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. pak toto usnesení nemusí obsahovat odůvodnění. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud svým postupem neporušil žádné ústavně chráněné právo stěžovatelky, neboť postupoval právně konformním způsobem.
S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud poučil stěžovatelku v tom smyslu, že za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze proti jeho rozhodnutí podat dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž záleželo pouze na posouzení právní otázky, zda se v daném případě jedná (či nejedná) o věc zásadního právního významu, nelze logicky považovat za poslední procesní prostředek odvolání. Dle dosavadní ustálené judikatury pouze v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno na dovolání pohlížet jako na procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je pak považováno pouze za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. O takový případ se však v uvedené věci nejedná. V předmětné věci zákon dovolání připouští pouze podmíněně, přičemž je na právním posouzení dovolacího soudu, zda shledá, že jde o věc zásadního právního významu a v důsledku toho pak i dovolání jako přípustné. Proto Ústavní soud pohlížel na rozhodnutí soudu dovolacího jako na rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a zabýval se rozhodnutími obecných soudů i po stránce věcné.
Ze spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že účastníci v dané sporné věci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí (viz shora), přičemž v jejich rodinném domě je kolaudován jeden byt, umístěný v prvém a druhém nadzemním podlaží. V tomto bytě bydlí Ing. J. B. (dále jen "vedlejší účastník"), a to se svou manželkou, synem a tchýní. Obecné soudy měly za prokázáno, že se účastníci sporu stali dědici předmětného domu po svých rodičích, aniž se v rámci dědického řízení dohodli, kdo byt převezme. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pokud se jedná o užívání pozemků ve spoluvlastnictví účastníků, nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník stěžovatelce v jejich užívání bránil. Pokud jde o užívání bytu ve spoluvlastnictví účastníků, prvoinstanční soud konstatoval, že tento byt reálně rozdělit nelze, a proto návrh stěžovatelky, kterým by mělo být určeno, že je stěžovatelka oprávněna užívat tento byt, zamítl. Vyslovil přitom právní názor, že by v daném případě byla na místě žaloba ve smyslu ustanovení §141 a §142 občanského zákoníku na zrušení spoluvlastnictví k uvedené nemovitosti.
Stěžovatelka proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání, v němž namítala, že nemovitost, dle jejího názoru, rozdělit lze. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil. Odvolací soud zejména konstatoval, že účastníci jsou sice podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí (každý z jedné poloviny), ovšem soud při rozhodování ve smyslu ustanovení §139 občanského zákoníku nemůže vycházet pouze z velikosti spoluvlastnických podílů, ale musí vzít v úvahu i další, pro řešení významná, hlediska. Za rozhodující považoval odvolací soud skutečnost, že předmětný dům obsahuje jednu bytovou jednotku, užívanou řadu let vedlejším účastníkem a jeho rodinou. Stavební zásah do domu, jenž by umožnil jeho faktické rozdělení na dva byty, na který se stěžovatelka odvolávala, pak předpokládá především souhlas vedlejšího účastníka. Pokud vedlejší účastník takový souhlas dosud neprojevil, soud sám, bez příslušného návrhu, rozhodnout nemůže.
Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nijaké pochybení po stránce věcné i procesní. Musel proto konstatovat, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud podání stěžovatelky posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu