ECLI:CZ:US:2003:1.US.630.03
sp. zn. I. ÚS 630/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 8. prosince 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, č. j. 20 Co 254/2003 - 42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému rozsudku, neboť se domnívá, že jím (a také rozhodnutím soudu nalézacího) bylo zasaženo do jeho práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal zároveň i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Toto bylo potvrzeno i pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 1, která sdělila, že dne 26. 11. 2003 bylo v dané věci podáno dovolání.
Vzhledem k nejnovější judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho současně vyplývá, že v případě podání dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný.
Vzhledem k výše citovanému sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jeho dovolání, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta i k napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Soudce zpravodaj tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.
soudce zpravodaj