ECLI:CZ:US:2003:1.US.64.03
sp. zn. I. ÚS 64/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., roz. T., zastoupené JUDr. I. T., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2002, čj. 28 Cdo 2054/2002 - 107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 20. 5. 2002, čj. 53 Co 74/2002 - 96. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2001, čj. 23 C 428/99 - 82, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt o velikosti 1 + 1 II. kategorie v 1. patře domu v Praze 10, Bulharská ul. a vyklizený žalobci předat do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že postupem soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále i čl. 90 Ústavy ČR. Základní pochybení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně"), a tím i porušení jejích základních práv, spatřuje stěžovatelka v tom, že tento soud jí nedal možnost navrhnout další důkazy ve věci, neboť jednal dne 2. 10. 2001 v její nepřítomnosti podle §110 odst. 3 OSŘ. Učinil nesprávný závěr, že věc lze projednat a rozhodnout v její nepřítomnosti, přičemž vycházel ze spisu a provedených důkazů. Důvodem nepřítomnosti stěžovatelky bylo předchozí sdělení jejího právního zástupce, že se pro nemoc z jednání u soudu omluvil, proto bude jednání odročeno, takže stěžovatelka se nemusí jednání účastnit. Tímto postupem byla stěžovatelce zcela odňata možnost navrhnout další důkazy, které by prokázaly její tvrzení o tom, že v den úmrtí svého dědečka s ním vedla společnou domácnost, a to prostřednictvím evidenčních listů z let 1994 a 1995. Dále měla v úmyslu trvat na svědecké výpovědi Z. K., která měla potvrdit, že stěžovatelka vedla s dědečkem společnou domácnost.
Městský soud v Praze se vůbec nezabýval námitkami stěžovatelky k výpovědi svědkyně S., která byla zmatečná, oba soudy vycházely pouze z výpovědi svědka V. Š. a žalobce M. Z.. Odvolací soud rovněž nesprávně z omluvy předchozího právního zástupce stěžovatelky dovodil, že pokud se z jednání omluvil a nepožádal o jeho odročení, nepovažoval za nutné činit další důkazní návrhy. Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Námitkou stěžovatelky, že jí byla odňata možnost v jednání uplatnit všechny důkazy, se dovolací soud nezabýval.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se zabýval i skutečností, že stěžovatelka nebyla přítomna při jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek.
Městský soud v Praze ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Při rozhodování vycházel ze skutkového stavu věci, na který odkázal ve svém rozsudku, a s námitkami stěžovatelky ohledně neprovedení navržených důkazů se v odůvodnění vypořádal. K další výtce stěžovatelky, že soud prvního stupně jednal ve věci přesto, že její zástupce se k jednání nemohl dostavit ze zdravotních důvodů, odvolací soud uvedl, že v této situaci nespatřuje žádné procesní pochybení, neboť zástupce stěžovatelky se k jednání pouze omluvil. Nežádal odročení jednání a ani nesdělil, že ve věci hodlá navrhnout další důkazy. Odvolací soud upozornil na skutečnost, že řízení bylo zahájeno v roce 1999, stěžovatelka v něm byla zastoupena advokátem a měla dostatek času na to, aby kvalifikovaným způsobem hájila a realizovala svá procesní práva. Vzhledem k tomu, že ani nyní stěžovatelka netvrdí žádné nové skutečnosti ani nenavrhuje nové důkazy, je zřejmé, že před obecnými soudy uplatnila vše, co považovala za nezbytné. Mohla tak realizovat svá procesní práva v plném rozsahu, takže nebylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření uvedl, že dovolání posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ. Z rozhodnutí soudů, z obsahu spisu ani z dovolání stěžovatelky nebylo shledáno nic, co by dokládalo, že jsou dány zákonné předpoklady pro posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí řešícího otázku po právní stránce zásadního významu, ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ. Podle názoru dovolacího soudu není ústavní stížnost stěžovatelky důvodná.
Z výše označeného rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla uložena povinnost vyklidit ve výroku označený byt a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně nejprve řešil předběžnou otázku, zda ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 ObčZ stěžovatelka prokázala, že v den smrti nájemce (svého dědečka) s ním trvale bydlela v předmětném bytě. Z výpovědi stěžovatelky i její matky vyplynulo, že v případě stěžovatelky a jejího dědečka, J. Homoly, se nejednalo o trvalé soužití, ale pouze o dočasné řešení konfliktní rodinné situace, vzniklé v souvislosti s novým partnerským vztahem matky stěžovatelky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by v den smrti svého děda s ním trvale žila v předmětném bytě, a že se tedy po jeho smrti stala nájemkyní bytu. Provedené důkazy považoval za dostatečné, proto již neprováděl důkaz výpovědí svědkyně Z. K., kterou se mu navíc nepodařilo předvolat ani předvést. Soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti stěžovatelky, neboť neprováděl žádné důkazy významné pro rozhodnutí ve věci a vyhlásil rozsudek při jednání, ke kterému se řádně a včas omluvil zástupce stěžovatelky, bez žádosti o odročení jednání.
Výše označeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně zaměřil dokazování na vyřešení klíčové otázky, zda podle §706 odst. 1 ObčZ přešlo právo nájmu sporného bytu úmrtím jeho nájemce na stěžovatelku. Na základě provedených důkazů dovodil, že stěžovatelka se úmrtím svého dědečka nájemkyní bytu nestala, resp. své nájemní právo k bytu neprokázala. K námitce stěžovatelky, že jí byla postupem soudu odňata možnost nabídnout relevantní důkazy, odvolací soud uvedl, že byla zastoupena advokátem, který měl v průběhu řízení opakovaně možnost navrhovat důkazy. K jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek, se omluvil, aniž požádal o odročení jednání, tedy nepovažoval již za nutné činit další důkazní návrhy. Vedle toho důkazy, které měly být podle stěžovatelky provedeny, zjevně nesměřovaly k rozhodným skutečnostem. Stěžovatelce nemohla nijak prospět skutečnost, že už v roce 1994 byla, s vědomím žalobce, vedena v evidenčním listu jako osoba žijící ve společné domácnosti s nájemcem, pokud na druhé straně tvrdila, že se do bytu přestěhovala až v prosinci 1995.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto. V odůvodnění dovolací soud uvedl, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byl rozhodný výklad ustanovení §706 odst. 1 ObčZ o přechodu nájmu bytu. Výklad tohoto ustanovení je v soudní praxi konstantní. Má-li jiná fyzická osoba vstoupit do práv a povinností dosavadního nájemce v důsledku jeho úmrtí, považuje se podmínka existence společné domácnosti za splněnou, jestliže tato osoba bydlí v rozhodné době v bytě s nájemcem jako příslušník jeho domácnosti. Přitom není nezbytné, aby žila s nájemcem ve spotřebním společenství. Oprávněně se však předpokládá vůle této osoby trvale byt spoluužívat. Tyto závěry vyplývají i z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1982. Připouští přestěhování s úmyslem pečovat o zdravotně postiženého nájemce nebo úmysl žít s ním v bytě v trvalém životním společenství. Naproti tomu nestačí, aby osoba jen občas nájemce navštěvovala, poskytovala mu příležitostnou výpomoc, nebo byla u nájemce jen formálně hlášena k trvalému pobytu.
Nejvyšší soud ČR učinil závěr, že v dané věci nepřicházely v úvahu dovolací důvody podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, proto posuzoval přípustnost dovolání podle §227 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam podle §227 odst. 3 OSŘ. Dospěl k závěru, že odvolací soud ani neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani nejde o právní otázku nevyřešenou dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ani o takovou otázku, o níž by odvolací soud a dovolací soud rozhodovaly rozdílně.
Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soudy obou stupňů nevycházely ze skutečného stavu věci, neumožnily jí nabízet důkazy o svých tvrzeních, neboť jí neumožnily účastnit se jednání před soudem Tím soudy obou stupňů měly porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dále čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
K námitkám stěžovatelky proti dokazování před obecnými soudy je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před soudy obou stupňů i před Nejvyšším soudem ČR a dospěl k závěru, že žádná základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Veřejná (soudní) moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem. Rovné postavení stěžovatelky jako účastnice řízení bylo zachováno, jednání bylo ústní, veřejné, mohla se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obvodní soud pro Prahu 10 postupoval zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, když jednal dne 2. 10. 2001 bez účasti stěžovatelky i jejího právního zástupce, který se na jednání omluvil. Ve věci proběhlo několik ústních jednání, jichž se stěžovatelka zúčastnila i se svým právním zástupcem a mohla navrhovat důkazy - byla k tomu dokonce soudem vyzvána. Z průběhu řízení, zachyceného ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 23 C 428/99, vyplývá, že soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů a na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, ani k porušení čl. 90 Ústavy ČR, který pro přezkoumávanou věc nemá žádnou relevanci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez účastníků řízení, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu