ECLI:CZ:US:2003:1.US.641.01
sp. zn. I. ÚS 641/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. C., procesní nástupkyně původního stěžovatele K. N., zastoupené JUDr. F. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 300/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2001, se stěžovatel K. N. domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 300/2000, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 10. 2000, zn. PÚ - 376/R - 408.2/92 - Pa, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovateli se nevydává do vlastnictví podíl 1/2 původních pozemků parc. č. 404/10, parc. č. 450, parc. č. 275 a 332 a parc. č. 333 a 334 v katastrálním území H., obec O.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že označeným rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon č. 229/91 Sb. Dále došlo k porušení jeho práva podle čl. 11 a podpůrně podle čl. 36 - 38 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Porušení zákona č. 229/1991 Sb. vidí stěžovatel především v tom, že jak rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni se nevypořádaly s jeho tvrzením o stavu pozemku před podepsáním kupní smlouvy ze dne 1. 2. 1973. Z toho lze podle stěžovatele dovodit, že stát se pozemku zmocnil svévolně a nakládal s ním bez právního titulu. Za podstatné pochybení obou rozhodnutí stěžovatel považuje jejich výklad pojmu uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní úřad i krajský soud ve svých rozhodnutích uznaly, že se jednalo o uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, avšak zpochybnily, že by se tak stalo v tísni. Stěžovatel k tomu navrhl všechny důkazy, které mu byly známy a považuje za zavádějící výklad krajského soudu, spočívající v tom, že zákonný předpoklad tísně nebyl v zákoně o půdě konkretizován. Stěžovatel zdůraznil, že podle jeho názoru je pojem "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek" jednotný, a proto nelze rozdělit důkazní povinnost a požadovat zvlášť prokázání tísně. Výraz "za nápadně nevýhodných podmínek" již v sobě obsahuje pojem tísně. Stěžovatelem uplatněné nároky se opírají o čl. 11 Listiny, podle něhož vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých, nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
V průběhu řízení před Ústavním soudem, dne 23. června 2002, stěžovatel K. N. zemřel. Ze zprávy Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 2. 2003 vyplývá, že zůstavitel K. N. závětí ze dne 9. 1. 1994 ustanovil dědičkou nároků u Okresního úřadu Karviná, okresního pozemkového úřadu, svou dceru M. C. Ta se tedy stala, ve smyslu §107 odst. 1 OSŘ, který platí přiměřeně i pro řízení před Ústavním soudem podle §63 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, procesní nástupkyní po zesnulém stěžovateli K. N. Ve svém sdělení ze dne 13. 3. 2003 M. C. (dále též "stěžovatelka") sdělila, že na ústavní stížnosti trvá a předložila plnou moc advokáta JUDr. F. K.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Plzni (dále též "obecný soud") ve svém vyjádření uvedl, že nedošlo k tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, neboť tato ústavně právní ochrana je poskytována pouze již existujícímu vlastnickému právu. V předmětné věci stěžovatel nebyl vlastníkem (spoluvlastníkem) popsané ideální poloviny nemovitostí a toto postavení měl získat až rozhodnutím okresního úřadu. Obecný soud rovněž vyjádřil nesouhlas s námitkou stěžovatele, týkající se porušení čl. 37 a čl. 38 Listiny. Stěžovatel výslovně souhlasil s vyřízením opravného prostředku bez nařízení soudního jednání, o opravném prostředku bylo rozhodnuto podle reálných možností soudu do 10 měsíců od jeho doručení, stěžovatel nežádal poskytnutí konkrétní právní pomoci a ani rovnost účastníků soudního řízení nebyla porušena. Obecný soud považuje za neopodstatněnou i námitku stěžovatele ohledně porušení čl. 36 Listiny. V řízení o opravném prostředku stěžovatele proti správnímu rozhodnutí posuzoval soud pouze zákonnost správního řízení a rozhodnutí podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, sám nebyl oprávněn vymezovat hranice pojmu tísně nebo ho za správní orgán přehodnocovat. V opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel neúplnost skutkových zjištění nenamítal. Obecný soud dospěl k závěru, že správní orgán si správně vymezil právní pojem tísně, provedl dokazování podle správního řádu a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy v tísni. Skutkový závěr měl oporu v řádně provedených důkazech a právní závěr vycházel z uvedeného skutkového stavu věci. Obecný soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu bylo zákonné, a byl tedy povinen ho potvrdit.
Ze spisu Okresního úřadu v Karviné zn. PÚ - 376/R - 408.2/92 - Pa Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, bylo určeno, že K. N., I. P., A. Š. a R. J. se nevydává do vlastnictví jedna polovina pozemků v katastrálním území H., obec O., v rozhodnutí blíže specifikovaných. V odůvodnění okresní úřad uvedl, že pro kladné vyřízení restitučního nároku musí být splněny podmínky ustanovení §1, §4 a §6 zákona č. 229/1991 Sb. (dále též "zákon"). Stěžovatel byl oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona, bylo však třeba přezkoumat splnění podmínky podle §6 odst. 1 písm. k) zákona, tj. zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní úřad dospěl k závěru, že byla splněna podmínka uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, protože za pozemky dostali jen 5,-- Kč za 1 m2 místo 8,-- Kč. Nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by původní vlastníci pozemků byli při uzavírání kupní smlouvy v tísni.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 300/2000, bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí okresního úřadu bylo potvrzeno. Soud uzavřel, že v předmětné věci přicházel v úvahu restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., tj. převod na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. K prokázání tohoto důvodu musely být splněny u původních vlastníků nemovitostí oba zákonné rovnocenné předpoklady, tj. jak tíseň, tak i nápadně nevýhodné podmínky. Správní orgán si opatřil podklady pro rozhodnutí postupem podle správního řádu a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry. Podle nich sama existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy neprokazuje současně i tíseň, protože ta se musí rovněž prokázat. Soud se ztotožnil se závěry správního orgánu, podle kterých stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tísně, a správní orgán žádné takové důkazy nenalezl. Nebylo tedy prokázáno, že by původní vlastníci uzavírali kupní smlouvu pod konkrétním nátlakem státu. To znamená, že nebyl prokázán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. a jiný restituční důvod nepřicházel v předmětné věci v úvahu.
Ústavní soud není součástí obecných soudů, není ani další instancí v systému všeobecného soudnictví, a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti byl jeho nesouhlas s interpretací ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. v rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, a v rozsudku Krajského soudu v Plzni a polemika s právním názorem tohoto soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval v podstatě námitkami použitými již v předcházejících řízeních. Těmito námitkami se obecný soud již zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal. Jím učiněný právní závěr není v extrémním nesouladu ani s provedenými důkazy ani se skutkovými zjištěními. Pokud obecný soud rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, potvrdil a opřel se o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, pak takovýto postup soudu ještě není a nemůže být zásahem do ústavních práv stěžovatele.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že došlo porušení článků 36 až 38 Listiny, upravujících právo na soudní a jinou právní ochranu. Neuvedl ovšem, v čem konkrétně spatřuje porušení práv, jimž tato ustanovení poskytují ochranu. Ústavní soud v postupu správního orgánu ani krajského soudu neshledal žádná pochybení, v nichž by bylo možno spatřovat porušení práv na soudní a jinou právní ochranu, která jsou v citovaných článcích Listiny chráněna. Stěžovateli byla zaručena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a této možnosti také plně využil.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v restitučním řízení uplatnil nárok na vydání nemovitého majetku, který nemohl být uspokojen, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Blíže neodůvodněný odkaz stěžovatele na článek 11 Listiny základních práv a svobod nemůže obstát. Jak Ústavní soud již několikrát judikoval (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 107/96), článek 11 Listiny základních práv a svobod chrání výslovně vlastnické právo již existující, tedy konstituované, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Mezi takové nároky patří právě nároky restituční.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou naplněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu