ECLI:CZ:US:2003:1.US.668.02
sp. zn. I. ÚS 668/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 7 Cmo 265/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 1997, sp. zn. 10 Cm 474/94, ve věci žalobce Zemědělského družstva N. V. v likvidaci proti žalovaným - 1. L. B., s.p., a 2. J. m., a.s., o zaplacení částky 280.943 Kč rozhodl tak, že (I.) první žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 280.943 Kč a že (II.) vůči druhému žalovanému se žaloba zamítá.
Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek krajského obchodního soudu s tím, že stěžovatelka je právním nástupcem prvního žalovaného.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem porušil vrchní soud její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 96 Ústavy ČR a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pochybení soudu spatřuje především v tom, že prý nebylo žádným důkazem doloženo, že došlo k sukcesi závazku z původně žalovaných na stěžovatelku; v tomto směru údajně odvolací soud zcela nesprávně a nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Tím bylo stěžovatelce znemožněno domáhat se soudního přezkumu v rámci soustavy obecných soudů. Stěžovatelka navíc poukazuje na nepřiměřeně dlouhou dobu řízení před obecnými soudy, trvající téměř 8 let.
Proto stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako protiústavní zrušit.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž ze spisu Krajského obchodního soudu v Brně zn. 10 Cm 474/94 (č.l. 305 a násl.) [a také z obsahu ústavní stížnosti] zjistil, že stěžovatelka proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala dne 16. 9. 2002 dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívala, že se jedná o věc zásadního právního významu. Krajský soud v Brně však usnesením ze dne 12. 11. 2002, č.j. 29(10) Cm 474/94-319, dovolací řízení zastavil, jelikož stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek, a to ani na výzvu soudu. Proti tomuto usnesení stěžovatelka odvolání nepodala, takže citované usnesení nabylo dne 4. 12. 2002 právní moci.
Za těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky k ochraně svých práv ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. nevyčerpala. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je totiž nutno za procesní prostředek k ochraně práva považovat takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. V souzené věci si tedy stěžovatelka podaným dovoláním na jedné straně sice otevřela procesní prostor k přezkumu napadeného rozsudku vrchního soudu, avšak na straně druhé vlastním zaviněním nesplnila základní procesní podmínku (zaplacení soudního poplatku), teprve po jejímž naplnění mohl Nejvyšší soud přípustnost podaného dovolání posoudit. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj