ECLI:CZ:US:2003:1.US.669.01
sp. zn. I. ÚS 669/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. M. J., PhDr. D. J., A. Š., a A. E. H., zastoupených advokátem Mgr. L. T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.8.2001, sp. zn. 10 Ca 192/2001, a proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu - Okresního úřadu v Táboře ze dne 7.5.2001, č. 01475, č.j. PÚPr/789/01-Ma, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní pozemkový úřad Okresního úřadu v Táboře (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 7.5.2001, č. 01475, č.j. PÚPr/789/01-Ma (dále jen "rozhodnutí pozemkového úřadu"), rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. a zákona č. 183/1993 Sb. (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), že oprávněné osoby Ing. M. J. (k id. 1/6), PhDr. D. J. (k id. 1/6), A. Š. (k id. 1/3) a A. E. H. (k id. 1/3) [dále jen "stěžovatelé"] nejsou vlastníky nemovitostí v k.ú. L., obec B., domu č.p. 7, na části stp. Dle KN parc. č. 19/1 (dále jen "nemovitost"). Pozemkový úřad v novém řízení uvedl (poznámka: v souzené věci pozemkový úřad již dříve vydal rozhodnutí ze dne 19.7.1993, č.j. PÚPr/4273/93-Ma, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.8.1993, č.j. 33 Ca 151/93-12; následné rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11.3.1996, č.j. PÚPr/1164/96-Ri, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.1996, sp. zn. 10 Ca 181/96, a další rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29.1.1999, č.j. PÚPr/391/99-Ma, zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.4.2000, č.j. 28 Ca 75/99-61, v návaznosti na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 75/99-61), že původním vlastníkem nemovitosti, která náležela ke zbytkovému statku P., byl podle výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložka 4 pro k.ú. L., Ing. J. H. V poznámce č. 13 v oddílu B citované vložky je v zápise čd 240/1948 uvedeno, že nemovitosti zapsané v této vložce jsou předmětem revize a že tento majetek zamýšlí převzít ministerstvo (dále jen "MZ") podle zákona č. 142/1947 Sb. K převzetí nemovitosti došlo rozhodnutím MZ ze dne 19.4.1948, č.j. 93.934/48-IX-R-23, čímž - podle názoru pozemkového úřadu - došlo k naplnění restitučního titulu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový úřad v odůvodnění dále poukázal na ověřovací znalecký posudek č. 237/98 znalce Ing. M. J., ze kterého vyplynulo, že stavba nemovitosti (tj. stavba domu č.p. 7 v L.) zásadní přestavbou ztratila původní stavebně technický charakter (poznámka: nemovitost, která byla před přechodem na stát hájovnou, obsahovala byt velikosti 1+1 bez příslušenství, chlév a stodolu), neboť v průběhu jejího užívání státem byly učiněny věcné přestavby a opravy různého rozsahu (provázené konkrétně v odůvodnění uvedenými změnami prvků dlouhodobé i krátkodobé životnosti, jež spočívají v úplné demolici bez náhrady, v náhradě novou konstrukcí či ve výměně stávající konstrukce; došlo také k výměně prvků dlouhodobé životnosti, a to v odůvodnění v procentuálně a věcně konkretizovaném rozsahu od 12,07 % do 153,87 % z původního rozsahu). Pozemkový úřad proto dovodil, že předmětná nemovitost (stavba) zásadní přestavbou ztratila svůj stavebně technický charakter [došlo k výměně jednoho z konstrukčních prvků dlouhodobé životnosti - tj. k výměně stropů z více než jedné poloviny, a to na základě součtu zcela nových stropů nad obytnou částí (98,22 %) a nad objektem bývalé stodoly (55,65 %) - a také k dalším úpravám], v důsledku čehož nemovitost (stavba) neplní svůj původní účel související s předmětem zemědělské výroby; z průběhu správního řízení je zřejmý účel rekonstrukce spočívající ve zřízení společenské místnosti, skladu a hasičské zbrojnice, tj. ve zřízení nebytových prostor. Nemovitost (stavbu) nelze tedy vydat, neboť tomu brání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.). Stěžovatelé proto mají možnost požádat stát o náhradu v rozsahu citovaného zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.8.2001, č.j. 10 Ca 192/2001-60, rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 7.5.2001, č.j. PÚPr/789/01-Ma, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud prohlásil za nesporné, že stěžovatelé jsou oprávněným osobami ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb. a shledal i existenci restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, neboť k odnětí nemovitosti došlo bez náhrady postupem podle zákona č. 147/1947 Sb. Meritum souzené věci proto koncentruje na posouzení otázky, zda na nemovitost (původně hájovnu) lze aplikovat ustanovení §11 odst. 4 citovaného zákona (ve vztahu k jeho §1), které vylučuje možnost vydání obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby za podmínky, že zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně-technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Šlo prý tedy o to, zda je původní hájovna takovou budovou, na které lze uvedený předpis aplikovat.
Krajský soud prohlásil, že při zjišťování účelu zákonné úpravy a v zájmu zajištění konformního výkladu právních předpisů [při srovnání gramatického a teleologického výkladu ustanovení §1 odst. 1 písm. b) a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.] je nezbytné dovodit, že citovaný zákon včetně jeho ustanovení §11 odst. 4 je nutno vztáhnout jak na majetek zemědělský, tak i na majetek lesní. Krajský soud se dále domnívá, že v souzené věci lze ke stejnému závěru dospět výkladem gramatickým, neboť z rozhodnutí MZ ze dne 14.9.1948, č.j. 93.934/48-XI-R-23, kterým byl majetek převzat do vlastnictví státu dle zákona o revizi první pozemkové reformy, je zcela zřejmé, že předmětem převzetí majetku státem byl [vedle majetku polního (zemědělského)] i majetek lesní a rybniční, který tvořil součást hospodářství zbytkového statku P., na který je nezbytné nahlížet jako na zemědělskou usedlost. Hájovnu, která sloužila k provozu lesního hospodářství, je třeba podřadit jiné stavbě, patřící k původní zemědělské usedlosti (ke zbytkovému statku P.) a z toho důvodu lze na ni vztáhnout ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Krajský soud v uvedené souvislosti konstatoval, že otázka vydání či nevydání předmětné nemovitosti byla pozemkovým úřadem posuzována na základě řádně zjištěného skutkového stavu - především s přihlédnutím ke znaleckému posudku, podle něhož stavba zásadní přestavbou ztratila prvky stavebně technického charakteru, takže již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby - a uzavřel s tím, že podmínky vylučující vydání nemovitosti (stavby) podle ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. byly dodrženy a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.8.2001, sp. zn. 10 Ca 192/2001, a rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 7.5.2001, č.j. PÚPr/789/01-Ma, napadli stěžovatelé ústavní stížností.
Stěžovatelé nejprve stručně rekapitulovali dosavadní průběh řízení od roku 1993 a poukázali především na záměr zákonodárce odlišit při vymezování rozsahu působnosti ustanovení §1 zákona č. 229/1991 Sb. jednotlivé skupiny majetku, na něž se citovaný zákon vztahuje. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že záměrem (vůlí) zákonodárce bylo mimo jiné odlišně vymezit působnost zákona č. 229/1991 Sb., ve vztahu k obytným budovám, hospodářským budovám a jiným stavbám, patřícím k původní zemědělské usedlosti [ustanovení §1 odst. 1 písm. b) cit. zákona; stejnou definici nemovitostí obsahuje ustanovení §11 odst. 4 cit. zákona] a ve vztahu k obytným a hospodářským budovám a stavbám, sloužícím zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství[ustanovení §1 odst. 1 písm. c) cit. zákona]. V žádném ustanovení zákona se nestanoví že by se nemovitosti uvedené v naposledy citovaném ustanovení nevydávaly. Z toho stěžovatelé dovozují, že se jedná o zcela jiný druh nemovitostí, výklad pozemkového úřadu pokládají za extenzivní a odmítají jej. Odkazují na ustanovení čl. 95 Ústavy ČR, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a nemůže v žádném případě rozhodovat "výhradně na základě svého extenzivního výkladu".
Stěžovatelé se domnívají, že Krajský soud v Českých Budějovicích zasáhl napadeným rozsudkem do jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a do jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Podle mínění stěžovatelů krajský soud zcela pominul ústavní zásadu, která stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem, a přistoupil k tendenčnímu výkladu ustanovení zákona tak, aby mohl jejich návrhu nevyhovět. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že - ačkoli na nemovitostech vydaných v rámci zemědělských restitucí již déle než deset let řádně zemědělsky hospodaří s tím, že dům bývalé hájenky hodlají využít jako nemovitost, ze které budou spravovat odlehlou část svých lesů - předmětná nemovitost není v současné době prakticky nijak využívána a slouží de facto jako sklad požární zbrojnice. Argument krajského soudu, že v souzené věci je nutné sledovat účel zákona - aby nemovitosti vydané v rámci citovaného zákona sloužily zemědělské výrobě - tedy není naplněn. Stěžovatelé dále považují za absurdní argumentaci krajského soudu týkající se posouzení otázky, zda hájenka byla součástí původní zemědělské usedlosti či nikoliv, a svědčí to prý o snaze zkrátit práva stěžovatelů. Uvedený závěr krajského soudu údajně nevyplývá ze žádného důkazu; naopak bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná nemovitost sloužila výhradně jako hájenka, kterou užíval samostatný hajný a jednalo se tedy o nemovitost sloužící lesní výrobě. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na odlišné režimy, které zákonodárce v zákoně č. 229/1991 Sb. stanovil pro vydání nemovitostí různého charakteru. Krajský soud, který je dle Ústavy ČR vázán příslušnými ustanoveními zákona, nemůže prý "bez dalšího" prohlásit jeden z možných výkladů zákona za výklad jediný. V této souvislosti se dovolali staršího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.8.1993, sp. zn. 33 Ca 151/93, který vyslovil, že stavba hájenky podmínce uvedené v §11 odst. 4 zákona o půdě nepodléhá.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud vydal nález, že se ústavní stížnosti zcela vyhovuje a že se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.8.2001, sp. zn. 10 Ca 192/2001, a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu - Okresního úřadu v Táboře ze dne 7.5.2001, č. 01475, č.j. PÚPr/789/01-Ma, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení práva na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 (poznámka: odst. 1) Listiny, čl. 6 (poznámka: odst. 1) Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdili. Podle obsahu soudních spisů jim nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u příslušných soudů domáhali. Nelze proto dovozovat, že by nebyl dodržen zákonem stanovený procesní postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud se rovněž zabýval tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné pochybení. Řízení bylo veřejné a obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy vlastní. Rovněž není důvodu se domnívat, že by obecný (správní) soud v souzené věci nepostupoval nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatelé dovolávají.
Stěžovatelé spatřují nesprávnost napadených rozhodnutí (pozemkového úřadu a krajského soudu) především v tom, že pozemkový úřad i správní soud aplikovaly ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě i na nemovitosti uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona (tedy na majetek lesní), byť se - podle jejích mínění - vztahuje pouze na nemovitosti uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona (tedy na majetek zemědělský).
Tuto námitku Ústavní soud zkoumat nemíní. Jedná se totiž toliko o evet. sporný výklad ustanovení jednoduchého práva, který v zásadě náleží soudům obecným. Ingerence ústavního soudu by nebyla vyloučena toliko tehdy, jestliže by interpretace jednoduchého práva byla svévolná či pokud by byla v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními či se skutkovými závěry, jež z něho logicky vyplývají. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl a proto usuzuje, že konkrétní souzená věc ústavněprávní roviny nedosáhla.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení ústavnosti, zejména pak základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem, proto neshledal, že by interpretací a aplikací citovaných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu Okresního úřadu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu