ECLI:CZ:US:2003:1.US.672.02
sp. zn. I. ÚS 672/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky J. J., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 10 Co 536/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 10 Co 536/2002, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 10 C 4/2002, a zastaveno řízení ve věci stěžovatelky (vystupující v daném sporu jako žalobkyně) proti žalovanému T. B.J. o vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatelka zároveň Ústavní soud upozornila, že proti napadenému rozhodnutí podala v zákonem stanovené lhůtě také dovolání.
Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V daném případě sdělil Ústavnímu soudu Okresní soud v Teplicích (podáním ze dne 24. 9. 2003), že mu bylo dne 23. 9. 2003 doručeno rozhodnutí o dovolání, týkající se předmětné věci, jehož stejnopis přiložil. Z originálu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 314/2003, bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 10 Co 536/2002 - tedy rozhodnutí napadené touto ústavní stížností - a věc byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem vrácena k dalšímu řízení.
V daném případě je tedy zjevné, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť návrhu stěžovatelky na zrušení napadeného rozhodnutí zcela vyhověl Nejvyšší soud. Předmětné řízení před obecnými soudy tedy nebylo dosud ukončeno a stěžovatelce se znovu otevřela možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, nad kterými zásadně není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce Ústavního soudu