ECLI:CZ:US:2003:1.US.673.02
sp. zn. I. ÚS 673/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného Mgr. M. D., advokátem, proti rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 19. 9. 2002, čj. MHMP SOC 91406/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 11. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 19. 9. 2002, čj. MHMP SOC 91406/2002, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 8. 7. 2002 čj. soc/Ole/2002/3574, kterým byla stěžovateli uložena povinnost vrátit, podle ustanovení §107 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, poměrnou část neprávem vyplacené dávky za období od 24. 10. 2001 do 9. 11. 2001 ve výši 1 824,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Magistrát hl. města Prahy se ve svém rozhodnutí o odvolání nevypořádal ani s jedním odvolacím důvodem, který v odvolání uvedl. Je proto přesvědčen, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na projednání jeho věci. Došlo tak k porušení práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Magistrát hl. města Prahy ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele, uvedené v odvolání a poté i v ústavní stížnosti, nejsou opodstatněné, neboť Úřad městské části Praha 6 postupoval při svém rozhodování zcela v souladu se správním řádem. Dále uvedl, že řízení v této věci nebylo dosud pravomocně skončeno, neboť na základě ústavní stížností napadeného rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy Úřad městské části Praha 6 rozhodnutím ze dne 11. 11. 2002, čj. soc/Ole/2002/5635, stěžovateli uložil opětovně povinnost vrátit poměrnou část vyplacené dávky, a to ve výši 1 828,-- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opět odvolání, ovšem o odvolání nebylo dosud rozhodnuto, tudíž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak vyplývá z výše uvedeného, v předmětné věci stěžovatel nevyčkal, až bude řízení ve věci samé pravomocně skončeno, podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, kterým ovšem věc nebyla pravomocně skončena, ale bylo jím pouze zrušeno rozhodnutí správního orgánu.
Znamená to, že stěžovatelova ústavní stížnost je předčasná. Napadá totiž rozhodnutí správního orgánu, které není konečným rozhodnutím ve věci. Konečnému (pravomocnému) rozhodnutí správního orgánu ve věci se poté může účastník řízení bránit cestou správního řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., o správním řízení soudním, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003. Podle tohoto zákona se rozhodnutím správních úřadů lze bránit podáním žaloby k příslušnému krajskému soudu, který vykonává správní soudnictví. Teprve po vyčerpání této cesty, včetně řízení před Nejvyšším správním soudem, se mu otevírá cesta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost stěžovatele je tedy nepřípustná, protože nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud uzavírá, že v této věci jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu