ECLI:CZ:US:2003:1.US.676.02
sp. zn. I. ÚS 676/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. M. P., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 381/2002, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 3 T 162/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, jako soudu prvního stupně, ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 3 T 162/2001, byl P. P. ("dále jen stěžovatel") uznán vinným dvěma trestnými činy útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to mu byl podle §154 odst. 2 TrZ, za použití §53 odst. 1 a §54 odst. 1 TrZ, uložen peněžitý trest ve výši 40 000,-- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli podle §54 odst. 3 TrZ stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchal stěžovatel shora uvedené trestné činy tím, že jednak ve dnech 23. 12., 28. 12. 1999, 1. 1., 1. 2. a 2. 2. 2000 ze svého trvalého bydliště v Praze 5, Svornosti 19/952, rozeslal faxem ve věci svého soudního sporu s STK (správně TSK) Praha podání, ve kterých tituloval hrubými a vulgárními výrazy, uvedenými ve spise, tehdejšího primátora hl. m. Prahy J. K. jako zřizovatele TSK. Dále v období od 18. 1. 2000 do 8. 4. 2000 ze svého trvalého bydliště rozeslal faxem podání J. Č., řediteli Obvodního ředitelství Policie ČR v Praze 5, a odpovědným pracovníkům Magistrátu hl. m. Prahy ve věci řešení dopravy na Barrandovském mostě, ve kterých je tituloval rovněž hrubými a vulgárními výrazy. Dne 14. 5. 2000 z místa svého trvalého bydliště zaslal faxem podání předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 2, v němž hrubými a vulgárními výrazy urážel pracovníky justiční stráže tohoto soudu. Dále dne 10. 3. 2000 z místa svého trvalého bydliště zaslal faxem Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podání ve věci, související se sporem projednávaným u tohoto soudu pod sp. zn. 21 C 174/99, ve kterém hrubými a vulgárními výrazy, uvedenými ve spise, urazil soudkyni Mgr. V.. Dne 11. 3. 2000 a 7. 4. 2000 z místa svého trvalého bydliště zaslal faxem podání Ministerstvu vnitra ČR ve věci náhrady škody, která mu byla údajně způsobena policisty OO Policie ČR H., v nichž je tituloval hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise.
Dalšího trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 1. 6. 2000 z místa svého trvalého bydliště zaslal faxem podání ve věci náhrady škody, která mu byla údajně způsobena policisty OO Policie H., v nichž je tituloval hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise. Dne 28. 6. 2000 z místa svého trvalého bydliště zaslal faxem podání řediteli Obvodního ředitelství Policie ČR v Praze 5 J. Č., v němž žádal o informace o činnosti MO Policie ČR Smíchov a hrubě a vulgárně urážel příslušníky tohoto oddělení výrazy uvedenými ve spise. Konečně dne 28. 6. 2000, z místa svého trvalého bydliště, zaslal faxem podání řediteli dopravní policie Z. B. ve věci řešení dopravní situace v ČR, v němž představitele Magistrátu hl. m. Prahy, příslušníky Policie ČR a státní zástupce urážel hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal nesprávnost zjištění skutkového stavu a chybné právní závěry o jeho vině a trestu. Současně namítl, že mu nebylo umožněno v přípravném řízení seznámit se s výsledky vyšetřování a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal podle §254 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Tímto postupem dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a podle §256 TrŘ je usnesením ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 381/2002, zamítl.
Stěžovatel výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 381/2002, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 3 T 162/2001, napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2002.
Vzhledem k tomu, že návrh ústavní stížnosti nesplňoval náležitosti podle §30, §31 a §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), byl stěžovatel vyzván k odstranění vad svého podání ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy s poučením, že návrh ústavní stížnosti bude podle §43 odst. 1 písm. a) zákona odmítnut, pokud ve stanovené lhůtě vytýkané vady neodstraní.
Vytýkané vady podání odstranil stěžovatel návrhem ústavní stížnosti doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2003. V ústavní stížnosti vznesl námitky, které jsou v zásadě shodné s těmi, které uplatnil již v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy v řízení před obecnými soudy. Především tvrdí, že postupem obecných soudů byl porušen čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl odsouzen za jednání, které zákon neoznačuje jako trestné. Dále má za to, že byl zkrácen na právu prostudovat si vyšetřovací spis, v čemž spatřuje porušení svého práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž zruší napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 3 T 162/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 381/2002.
Ještě předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně. Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost nesplňuje základní předpoklady stanovené zákonem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přísluší mu zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod navrhovatele a náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní stížnost musí podle §72 odst. 2 zákona směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť ústavní stížnost je koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv, kdy před jejím podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky.
Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace, je však bezvýjimečně vázán petitem, ve kterém musí být vždy napadeno konečné rozhodnutí ve věci. V projednávaném případě odvolací soud odvolání stěžovatele usnesením ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 381/2002, podle §256 TrŘ zamítl a potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 3 T 162/2001. Současně stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání. Je tedy nepochybné, že v daném případě by posledním rozhodnutím ve věci bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání.
Dovolání, jako nový procesní institut, bylo začleněno do trestního řádu jeho novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. Lze jím napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 (písm.a-h) TrŘ obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Mezi tato rozhodnutí náleží mimo jiné také rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písm. a) až g). V daném případě je takovým rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 381/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, a proti němuž odvolací soud připustil dovolání a stěžovatele o tom řádně poučil.
Dovolání lze podat v případě existence některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 (písm.a-l) TrŘ. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že byl odsouzen pro jednání, které zákon neoznačuje za trestné. Námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku, které spočívá jak v řešení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, tak otázky, o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona jde. V uvedené námitce stěžovatele je možné spatřovat jeden z dovolacích důvodů zakotvených ve zmíněném ustanovení TrŘ, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v případě podání mimořádného opravného prostředku počne šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou obnovy řízení, bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Stěžovatel tedy měl, s odkazem na poučení odvolacího soudu, podat v zákonné lhůtě mimořádný opravný prostředek - dovolání. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3, stěžovatel dovolání nepodal. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proto nezbylo soudci zpravodaji než návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu