ECLI:CZ:US:2003:1.US.685.01
sp. zn. I. ÚS 685/01
Usnesení
I. ÚS 685/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. H., L. H., a L. H., všech zastoupených JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 794/2001, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 11 Co 517/2000, 11 Co 518/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 7 C 472/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností (včetně jejího doplnění ze dne 20. 12. 2001 spíše informativního charakteru) se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 794/2001, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 11 Co 517/2000, 11 Co 518/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 7 C 472/97.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 (sp. zn. 15 C 130/92) se jejich právní předchůdce L. H. st. (otec stěžovatelů a manžel stěžovatelky) domáhal vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jeho žaloba však byla rozsudkem ze dne 24. 6. 1994 zamítnuta. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 1995 odvolání proti tomuto rozhodnutí odmítl jako opožděně podané. Návrh stěžovatelů na obnovu uvedeného řízení, podaný dne 30. 12. 1997, byl napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítnut. Podle názoru stěžovatelů, obsaženého v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti, obvodní soud zejména "nesprávně dovodil, že objektivní tříletá lhůta k podání návrhu marně uplynula", když prý odvolání bylo podáno včas, původní rozsudek tak nenabyl právní moci a odvolací soud odvolání nesprávně odmítl. Soud údajně ve věci pouze zkoumal, s jakým datem je na rozsudku z 24. 6. 1994 vyznačena doložka právní moci (totiž dne 13. 9. 1994). Stěžovatelé považují postup soudu za formalistický a spatřují v něm odepření spravedlnosti. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud posléze odmítl i dovolání stěžovatelů v předmětné věci, když shledal, že není přípustné. Rovněž s právními závěry v těchto rozhodnutích stěžovatelé nesouhlasí a považují je za nespravedlivá.
Účastník řízení před Ústavním soudem - Nejvyšší soud ve svém vyjádření v zásadě odkázal na argumentaci, obsaženou v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, resp. zamítnuta.
II.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud zjistil zejména ze samotné ústavní stížnosti, z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 7 C 472/97) a napadených rozhodnutí, podstatou věci je polemika stěžovatelů s právním názorem obecných soudů na, jak shora popsáno, otázku včasnosti či opožděnosti podaného návrhu na obnovu řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že návrh byl podán dne 30. 12. 1997, přičemž rozsudek, jímž bylo řízení ve věci pravomocně skončeno však nabyl právní moci již 13. 9. 1994 - na tom nemůže nic změnit ani odvolání podané proti tomuto rozsudku (rovněž opožděně podané). Městský soud v Praze jako soud odvolací doplnil, že tvrzení stěžovatelů, že odvolání proti původnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal jejich advokát včas, nebylo nikterak doloženo. Se závěry obecných soudů je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska; Ústavní soud pouze poznamenává, že stěžovatelé mohli a měli již tehdy podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, resp. ústavní stížnost, pokud byli přesvědčeni, že odvolání bylo nesprávně odmítnuto. Stěžovatelé však sami v ústavní stížnosti uvádějí, že tak neučinili - potom nezbývá, než konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 4 nemohl o povolení obnovy řízení rozhodnout jinak, než jak rozhodl, vycházeje z toho, že původní rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 9. 1994.
Rovněž napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze nic vytknout. Dovolací soud správně postupoval podle o. s. ř., ve znění platném a účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., přičemž shledal, že dovolání není přípustné. Ke zkoumané věci lze doplnit, že zásada "každý nechť si střeží svá práva", vytvářející rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, jakým způsobem bude v řízení postupovat. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, perfekcionosticky vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu