ECLI:CZ:US:2003:1.US.700.01
sp. zn. I. ÚS 700/01
Usnesení
I. ÚS 700/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Č. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 42 Co 333/2001, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 35 C 29/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 82, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 42 Co 333/2001, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 35 C 29/96. Naposled citovaným rozhodnutím byla stěžovateli uložena pořádková pokuta podle ust. §53 odst. 1 o. s. ř. ve výši 25 000,- Kč za hrubě urážlivé podání, adresované soudkyni příslušného obecného soudu. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že "se cítí výrazně zkrácen na svých právech" údajným porušením práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se podle jeho názoru vůbec nevypořádal s okolnostmi postupu Okresního soudu v Ostravě, které u něj údajně vedly "k omezení volnosti v rozhodování a stavu prudkého hnutí mysli", že reagoval předmětným přípisem ze dne 17. 1. 2001.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v zásadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřil.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze shromážděných podkladů ke zkoumanému případu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 17. 1. 2001, adresovaném Okresnímu soudu v Ostravě, resp. jeho soudkyni JUDr. P. B., zaslaném rovněž "na vědomí předsedkyni uvedeného soudu, ministru spravedlnosti, prezidentu ČR, R. C., a ombudsmanovi ČR" reagoval na výzvu soudu k odstranění vad svého předchozího podání. Odvolací soud uvedl, že obsah listu splňuje znaky hrubě urážlivého podání a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani důvod, pro který stěžovatel k tomuto podání přistoupil.
S těmito závěry je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Označil-li stěžovatel soudkyni mj. jako "stále ještě samosoudkyni OS Ostrava", chovající se jako po nákaze nemocí dobytka ze zemí EU, resp. že se z její strany jednalo o "barevný sen", když poté, co se probudila "s rukou v nočníku" dala pokyn k vypracování výzvy k odstranění vad jeho žaloby, nelze než připustit, že tyto výroky objektivně dosahují intenzity hrubých urážek, zakládajících důvod pro možnost uložení pořádkové pokuty podle ust. §53 o. s. ř. Byl-li stěžovatel nespokojen s průběhem řízení, mohl a měl reagovat přiměřeně a slušnou formou využít všech možností, daných mu právním řádem k přezkoumání prvotního řešení sporu. Na vyšší stupeň tolerance a jisté velkorysosti, jež by měla být v případech používání ustanovení o pořádkových pokutách soudům vlastní není možno vždy spoléhat a předpokládat, že tento orgán veřejné moci je v demokratickém právním státě povinen "unést" jakýkoli výrok nespokojených účastníků řízení. Na druhé straně si samozřejmě nelze vynucovat autoritu soudce obecného soudu pouze ukládáním pokut. Vždy je nutno vyjít z individuálních rozměrů konkrétního případu, jak se v řešené věci také stalo. Není od věci ani připomenout, že uloženou pokutu může předseda senátu dodatečně, a to i po skončení řízení, prominout, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, jemuž byla uložena. Stěžovatel, jako vysokoškolsky vzdělaný člověk - právník, je nepochybně schopen ovládat své emoce, chovat se odpovídajícím způsobem a rovněž převzít odpovědnost za situaci, kterou sám vyvolal.
Nad rámec uvedeného možno připomenout, že není úkolem Ústavního soudu zasahovat pouze v rovině jednoduchého práva a zabývat se všemi možnými, ze strany stěžovatele tvrzenými pochybeními obecných soudů, které podle jeho subjektivního názoru zasahují do jeho práv. Takový přístup by byl v rozporu s vymezením kompetencí a působnosti Ústavního soudu a v zásadě by tento soud stavěl do nepřípustné role další instance v systému všeobecného soudnictví. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu