ECLI:CZ:US:2003:1.US.701.02.1
sp. zn. I. ÚS 701/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., s. p., zastoupeného JUDr. K.V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2002, č.j. 12 Co 586/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 25. 11. 2002, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2002, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že tímto rozsudkem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho také k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodoval v prvním stupni Městský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 47 C 342/91, vyhověl žalobcům B. J. a L. J. (vedlejším účastníkům) pouze částečně a zavázal stěžovatele (žalovaného) k uzavření dohody o vydání pozemku p.č. 76/37 - zahrada k.ú. H. ve vztahu k vydání zbývajícího nemovitého majetku žalobu zamítl. Městský soud v Brně v tomto řízení nepřipustil na straně žalované (stěžovatele) účast JUDr. M. K., správce konkursní podstaty úpadce Z., s. p. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 12 Co 586/2000, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že stěžovatel je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci ohledně nemovitosti - domu č. 35 na S. ulici v Brně, Husovicích a dále stěžovateli uložil nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30.670,- Kč a České republice její náklady ve výši 22.613,70 Kč.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel dne 14. 11. 2002 podal současně s ústavní stížností i dovolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně a s ohledem na tuto skutečnost navrhl přerušit řízení do doby pravomocného rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 3. 4. 2003 bylo ověřeno, že Nejvyšší soud o podaném dovolání, které eviduje pod sp. zn. 28 Cdo 404/2003, dosud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Posledním procesním prostředkem v projednávané věci je totiž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jenž rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla osobně doručena na Ústavní soud před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti práva. Stěžovatel sice podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud však přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č.32/2003 Sb. použít, neboť ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů, která mu předcházejí.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm.b)]. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávané věci nezjistil.
Pro úplnost lze dodat, že shodně již Ústavní soud rozhodl v jiných srovnatelných věcech (např. II. ÚS 639/02, II. ÚS 582/02, II. ÚS 4/03).
Na základě výše uvedených okolností soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj