ECLI:CZ:US:2003:1.US.709.01
sp. zn. I. ÚS 709/01
Usnesení
I. ÚS 709/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti P. Š., právně zastoupeného Mgr. V. C., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne. 6. 9. 2001, sp. zn. 10 To 80/01, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 6 T 141/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona a trestnými činy krádeže §247 odst. 1, 2 tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků s výkonem ve věznici s ostrahou. Současně mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické a povinnost nahradit poškozenému škodu. Tento rozsudek byl vydán poté, co původní rozsudek ve stejné věci byl zrušen Vrchním soudem v Praze usnesením, sp. zn. 10 To 122/2000, ze dne 17. 8. 2000, avšak pouze v části týkající se prvého skutku.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které směřovalo výhradně proti rozhodnutí o vině a trestu za skutek uvedený v bodě 1) rozsudku (§187 odst. 1, 4 tr. zákona). V tomto odvolání stěžovatel namítal zejména nedostatek zavinění ve vztahu k těžšímu následku, tedy smrti poškozeného R. T. O odvolání rozhodl vrchní soud tak, že rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), v celém výroku o trestu stěžovatele, ve výroku o náhradě škody a ve výroku, jímž byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Nově pak sám rozhodl tak, že stěžovatel se odsuzuje za trestný čin podle §187 odst. 1, 4 tr. zákona, který zůstal tímto rozhodnutím nedotčen, a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zákona, které zůstaly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 10 To 122/2000, nedotčeny v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 6 T 141/99, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Současně soud uložil stěžovateli trest propadnutí věci, a to sušeného rostlinného materiálu Cannabis sativa o hmotnosti 125,4 g, který obsahoval tetrahydrokanabiol a 730 semínek této rostliny o hmotnosti 8,12 g.
Skutkově se stěžovatel měl dopustit trestné činnosti tím, že společně s obžalovaným V. M. předali poškozenému R. T. injekční stříkačku s připraveným roztokem diacetyl-morfinu (heroinu), přičemž jmenovaný si tuto omamnou látku ihned injekčně aplikoval do žíly. Přestože se u něj začaly okamžitě projevovat známky bezprostředního ohrožení základních životních funkcí, ponechali oba obžalovaní poškozeného bez lékařské pomoci a ten téhož dne na následky intoxikace zemřel. Další trestná činnost stěžovatele spočívala v odcizení ruční motorové pily a přechovávání sušeného materiálu Cannabis sativa.
Stěžovatel ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně namítal zejména nedostatek zavinění ve vztahu k těžšímu následku, tj. smrti poškozeného R. T. Tvrdil, že i ve vztahu k těžšímu následku, jímž je smrt poškozeného, musí být dána alespoň nevědomá nedbalost, a to způsobem, který vylučuje důvodnou pochybnost. Zavinění pak musí zahrnovat i vztah příčinné souvislosti mezi jednáním obžalovaných a způsobeným následkem. Soud I. stupně podle jeho přesvědčení nedostatečně hodnotil především tu okolnost, že stěžovatel ani další spoluobžalovaný nemuseli postřehnout vliv alkoholu na poškozeného, který prohloubil vliv heroinu směrem k fatálnímu následku. Dávka drogy, kterou poškozenému dali, byla stejná, jakou aplikovali sami sobě a u nich k poškození zdraví nevedla. Soud dále nepřihlédl k tomu, že dle znaleckého posudku nelze vyloučit, že poškozený si mohl aplikovat drogu jak před tím, než obdržel dávku od obou obžalovaných, tak i dodatečně poté, co jej obžalovaní opustili. Na jeho předloktích byly vícečetné vpichy, jejichž stáří nebylo možno určit. Nelze dále ani vyloučit možnost sebevražedného pokusu poškozeného, který odmítl před prozrazením odvoz do nemocnice a jeho stav mohl vyvolat negativní reakci rodičů. Psychická labilita narkomanů je jevem zcela obvyklým. V další části odvolání pak stěžovatel namítal nesprávnost uložení protitoxikomanického léčení a přísnost uloženého trestu.
Odvolací soud k námitkám stěžovatele v jeho odvolání uvedl, že krajský soud provedl dokazování dostatečně a dospěl k závěru, který je možné považovat za správný. Žádný ze slyšených svědků neuvedl, že by do doby, než se poškozený setkal s obžalovanými, na něm byly patrné nějaké známky požití drogy. Dále vzal za prokázané, že poškozený nedostal stejnou dávku heroinu jako obžalovaní, ale dávku dvojnásobnou. Soud se rovněž vypořádal s úvahami obžalovaných o možném sebevražedném úmyslu poškozeného.
Stěžovatel však se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a v jeho rozhodnutí spatřuje porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Především tvrdí, že orgány činné v trestním řízení mají bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Stěžejní otázkou v trestním řízení byl důkaz toho, že ke smrti poškozeného došlo zaviněním stěžovatele, tj. že ve vztahu k tomuto následku mu lze přičíst k tíži alespoň nevědomou nedbalost. Ta podle §5 písm. b) tr. zákona je dána tehdy, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ačkoli o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V otázce zavinění smrti R. T. navrhovala obhájkyně stěžovatele u hlavního líčení výslech svědka J. J., který se měl vyjádřit k poškozeném, k tomu, jak bral drogy, a k tomu, že není vyloučeno, že to mohlo být i předmětného dne. Soud tomuto návrhu vyhověl a svědka předvolal, ale poté, co obhajoba na jeho dalším výslechu již netrvala, od výslechu tohoto svědka upustil. Aniž ho tedy soud vyslechl, dospěl k závěru, že dávka, kterou stěžovatel a spoluobžalovaný M. poškozenému dali, byla ten den jediná. V odůvodnění svého rozhodnutí se však soud nezmiňuje o tom, proč považoval výslech svědka J. za nadbytečný. Podle názoru stěžovatele byl soud povinen se vypořádat s tím, proč upustil od výslechu tohoto svědka, neboť stanoviskem stran k původně učiněnému návrhu není vázán. Jestliže tak v odůvodnění rozsudku neučinil, porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Účastníci řízení ve svých vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti pouze odkázali na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
II.
Ústavní soud je nucen především poznamenat, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá hodnocení důkazů soudem. K tomu je třeba podotknout, že v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv.
Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Konkrétně k námitce upuštění od výslechu svědka J. je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy vyplývá rovněž to, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. V daném případě pak z obsahu spisu vyplývá, že jak při hlavním líčení konaném dne 20. 3. 2001, tak při hlavním líčení konaném dne 4. 4. 2001, které bezprostředně předcházelo vyhlášení rozsudku, obhájkyně stěžovatele po poradě s ním soudu sdělila, že netrvají na výslechu svědka J. Soud byl připraven na návrh stran provést důkaz výslechem svědka J., který se však k soudu i přes několikeré předvolání nedostavil. Oba obžalovaní poté k dotazu soudu na jeho výslechu netrvali. Protože soud sám pro své rozhodnutí nepokládal jeho výslech za nezbytně nutný a rozsah provedeného dokazování považoval pro rozhodnutí za dostačující, nebyl již svědek předvoláván a hlavní líčení bylo ukončeno.
Protože Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu