ECLI:CZ:US:2003:1.US.718.02
sp. zn. I. ÚS 718/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 7. 10. 2002 čj. 716/02 - 110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2002, se stěžovatel, jako provozovatel taxislužby, domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 7. 10. 2002, čj. 716/02 - 110, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravy, ze dne 30. 7. 2002, čj. MHMP -83409/2002/DOP - 03/R - Mo, jímž mu byla uložena pokuta ve výši 300 000,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 26 (právo na svobodnou volbu povolání) a v čl. 36 odst. 1 a 2 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod. Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že správní orgán, při hodnocení jeho protiprávního jednání, nepostupoval v souladu s ustanovením §36 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, podle něhož se při stanovení výše pokuty přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody. Výši pokuty považuje za zjevně nepřiměřenou k významu a době trvání svého protiprávního jednání, neboť nebylo přihlédnuto k jeho doznání jako polehčující okolnosti. Dále stěžovatel uvedl, že zákon o silniční dopravě dopadá na provozovatele taxislužby bez ohledu na to, zda se jedná o právnickou nebo fyzickou osobu, a bez ohledu na její zisk. V daném případě nebylo přihlédnuto k jeho majetkovým poměrům a nebyla tak dodržena zásada proporcionality. Stěžovatel je provozovatelem taxislužby jako fyzická osoba a pokuta ve výši 300 000,-- Kč by vedla k jeho likvidaci.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Magistrát hl. města Prahy ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí vydal na základě zjištěného skutkového stavu a všech dostupných podkladů. K porušení zákona stěžovatelem došlo při kontrole zaměřené na dodržování cenových předpisů a předpisů o silniční dopravě. Stěžovatel za poskytnutou službu účtoval o 190,-- Kč více a po ukončení jízdy nevydal stvrzenku jako výstup z taxametru, ale ručně vypsal stvrzenku, v níž uvedl nepravdivé údaje. Z toho je patrný záměr obohatit se na úkor zákazníka, oklamat jej nepravdivými údaji a ztížit jeho dohledání. Magistrát hl. města Prahy nepovažuje vydaná rozhodnutí za porušení základních práv, jak stěžovatel tvrdí. Závěrem upozornil na obecnou zásadu, že rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumávají soudy na základě žalob, proto v daném případě měl stěžovatel proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu druhého stupně podat správní žalobu u příslušného krajského soudu.
Ministerstvo dopravy, jako správní orgán odvolací, ve svém vyjádření uvedlo, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu se základními zásadami správního řízení, rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ustanovením §32 správního řádu. Ve věcné i formální stránce rozhodnutí nezjistil odvolací orgán žádné nedostatky, které by odůvodňovaly změnu nebo zrušení rozhodnutí. Podle názoru Ministerstva dopravy jeho rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 26 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 30. 7. 2002, čj. MHMP -83409/2002/DOP - 03/R - Mo, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla ve správním řízení uložena pokuta ve výši 300 000,-- Kč. Tato pokuta byla stěžovateli uložena za porušení §21 odst. 2 a 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a §15 vyhl. č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě. Uvedeného porušení se dopustil tím, že jako provozovatel taxislužby nezajistil, aby jako řidič vydal cestujícímu dne 16. 6. 2002, kdy byla provedena kontrola, doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, ručně doplněný o další údaje. Dále se jako řidič neprokázal originálem nebo úředně ověřeným dokladem o přidělení evidenčního čísla vozidla taxislužby. Tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě. Při stanovení výše pokuty přihlédl správní orgán k vysoké závažnosti a významu protiprávního jednání stěžovatele, i k jeho společenské nebezpečnosti, neboť se jedná o podvodné jednání s cílem oklamat zákazníka a neprávem se obohatit, dále znemožnit svoje následné dohledání. Tím bylo také poškozeno dobré jméno hlavního města Prahy. Pokuta byla uložena v dolní polovině zákonné sazby.
Z rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR, odboru silniční dopravy, ze dne 7. 10. 2002, čj. 716/02 - 110, bylo zjištěno, že odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravy, bylo zamítnuto a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí zmíněný odvolací správní orgán uvedl, že se zcela ztotožňuje s právními závěry správního orgánu prvního stupně, který v daném případě vycházel z úplného skutkového zjištění, na jehož základě dospěl ke správným právním závěrům. Rovněž výši pokuty považuje odvolací orgán, vzhledem ke konkrétním okolnostem předmětných deliktů, za přiměřenou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení §244 a následujících občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), platných do 31. 12. 2002, byla obecným soudům dána pravomoc přezkoumávat zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, orgánů zájmové samosprávy i dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Podle §247 OSŘ soudy přezkoumávají rozhodnutí o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů v případech, kdy právnická nebo fyzická osoba tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu. Podmínkou tohoto řízení je vyčerpání přípustných řádných opravných prostředků a nabytí právní moci rozhodnutí. Ustanovení §248 OSŘ, včetně přílohy A, stanoví, kdy je přezkum soudem nepřípustný.
V předmětné věci napadené rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné správy, který rozhodoval jako orgán odvolací na základě zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, podle správního řádu. Jak vyplývá z výše citovaných ustanovení hlavy páté OSŘ, proti napadenému rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, jako správního orgánu, bylo přípustné podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu.
Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatel měl nejprve podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu k příslušnému krajskému soudu podle hlavy páté OSŘ. Tím by vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, a teprve poté by eventuelně mohl podat ústavní stížnost. Ústavní soud proto v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustnou, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu