ECLI:CZ:US:2003:1.US.721.01
sp. zn. I. ÚS 721/01
Usnesení
I. ÚS 721/01
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů O. D., a D. D., zastoupených Mgr. Z. G., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001, čj. 17 Co 426/2001 - 57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včasnou ústavní stížností domáhali zrušení výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001, čj. 17 Co 426/2001- 57, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku, kterým byla žalovaným uložena povinnost odstranit garáž z pozemku parc. č. 54/2 v kat. území T., obec P., a předat pozemek žalobcům (manželům I. a K. P.), tak, že lhůta k plnění byla prodloužena ze 40 dnů na 4 měsíce od právní moci rozsudku.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že rozhodnutími soudů obou stupňů bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek, konkrétně právo vlastníka stavby na stejnou ochranu jeho vlastnického práva, jakou má i vlastník pozemku, na kterém je stavba postavena, neboť v čl. 11 Listiny základních práv a svobod je uvedeno, že "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu". Stěžovatelé postavili předmětnou garáž, která je v jejich vlastnictví a je zapsána na LV v katastru nemovitostí pro kat. území T. u Katastrálního úřadu P., na vlastní náklady v souladu se stavebním povolením ONV P., ze dne 12. 10. 1983. Užívání garáže bylo povoleno rozhodnutím ONV P., ze dne 16. 11. 1987. Stěžovatelé jsou rovněž společnými nájemci bytu 3+1 v P.
Stěžovatelé dále uvedli, že dne 16. 5. 1983 byla mezi O. D. (stěžovatel) a O. uzavřena Dohoda o dočasném užívání předmětného pozemku. Na základě této dohody přenechal O. úplatně stěžovateli k dočasnému užívání na dobu 15 let část pozemku parc. č. 54 a udělil mu souhlas s tím, aby na tomto pozemku vystavěl a provozoval zděnou garáž. V dohodě je uvedeno, že pokud nedojde k jiné dohodě, bude O. D. povinen nejpozději v den, kdy skončí užívání, vlastním nákladem garáž odstranit a pozemek uvést do původního stavu. Podle názoru stěžovatelů toto ujednání kopírovalo ve své době standardní texty podobných dohod a již tehdy jasně předpokládalo možnost jiné, účelnější a hospodárnější dohody mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, zejména když se jednalo o stavbu trvalého charakteru, jakou je garáž.
Dopisem ze dne 28. 6. 1999 oznámil původní vlastník předmětné nemovitosti - Městská část P. stěžovatelům, že objekt byl jako celek prodán manželům P. (žalobcům v původním sporu). Dne 29. 7. 1999 vyzvali žalobci stěžovatele, aby pozemek, na kterém mají postavenu garáž, uvedli do původního stavu. Stěžovatelé jsou si vědomi skutečnosti, že pozemek, na kterém je garáž postavena, je ve vlastnictví žalobců. Podle jejich názoru však i vlastnické právo stěžovatelů ke garáži požívá stejné ochrany jako vlastnické právo žalobců k pozemku, a proto se jim odstranění stavby jeví jako nepřiměřený a neúčelný požadavek. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé postavili garáž v souladu s právními předpisy a se souhlasem předchozího vlastníka, měly by být, s ohledem na dobré mravy, poměry mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku upraveny do budoucna účelnějším a hospodárnějším způsobem.
Stěžovatelé dále namítli, že odstranění stavby se nelze domáhat žalobou na vyklizení pozemku, neboť rozsudek, kterým by soud žalobě vyhověl, by byl nevykonatelný. Podle ustálené soudní praxe lze výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitosti dosáhnout pouze odstraněním movitých věcí z nemovitosti. Příslušná ustanovení o výkonu rozhodnutí se nemohou týkat nemovitých staveb, které po odstranění v právním smyslu zaniknou, neboť nemovitou stavbu nelze přesunout jinam. Podle názoru stěžovatelů je v daném případě možno aplikovat speciální úpravu, obsaženou v §135c ObčZ, a v takovém případě je třeba zvažovat, zda by odstranění stavby bylo účelné a zda není možné přikázat stavbu za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku nebo uspořádat poměry mezi vlastníkem stavby a vlastníkem nemovitosti i jinak.
Stěžovatelé tvrdí, že soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků vycházely pouze z konstatování, že právo stěžovatelů k užívání pozemku bylo založeno pouze na časově omezenou dobu. Soudy nevzaly v úvahu, že stavba garáže je trvalého charakteru a že dřívější praxe při uzavírání dohod o užívání pozemku nepředpokládala neefektivní zbourání stavby, postavené na cizím pozemku po uplynutí sjednané doby užívání, ale naopak výslovně zmiňovala následné uzavření jiné dohody. Stěžovatelé navrhli provedení dalších důkazů, zejména formou dotazu na OÚ P., za jakých okolností a s jakým záměrem byly dříve uzavírány dohody o dočasném užívání pozemku. Soud prvního stupně, aniž by provedl další dokazování, vynesl rozsudek odůvodněný pouze odkazem na ustanovení §126 odst. 1 ObčZ a poukázal na princip právní jistoty a ochrany dobré víry. Nevypořádal se ani s jedním z argumentů stěžovatelů, uvedených v jejich písemném vyjádření, nevzal v úvahu otázku dobrých mravů ani požadavek právní ochrany vlastníka stavby.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro P., sp. zn. 30 C 43/2000, ze kterého zjistil, že rozsudkem uvedeného soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2000, byla stěžovatelům uložena povinnost, odstranit stavbu zděné garáže s plochou střechou, poslední v řadě, situovanou vpravo při pohledu na hlavní vchod do domu čp. 178, se zpevněnou plochou, z pozemku parcelní číslo 54/2 - zastavěná plocha o výměře 33 m2, katastrální území T., obec P., tento pozemek vyklidit, uvést ho do původního stavu a předat ho žalobcům do 40 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyslovil právní závěr, že pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby právo mít dočasně na tomto pozemku umístěnu stavbu. Poté neoprávněně zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může, podle ustanovení §126 odst. 1 ObčZ, domáhat odstranění stavby. Vlastníku stavby, jehož obligační právo mít na pozemku stavbu zaniklo v důsledku časového omezení tohoto práva, nenáleží proti žalobě vlastníka pozemku námitka, že má právo mít na pozemku stavbu. Soud poukázal na skutečnost, že v občanském právu se uplatňují principy právní jistoty a ochrany dobré víry. Pokud účastníci uzavřou smlouvu, jejímž obsahem je přenechání pozemku ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, vycházejí z toho, že po uplynutí této doby bude stavba odstraněna a práva vlastníka pozemku budou po odpadnutí omezení obnovena. Účastníci musí vycházet z dočasnosti této stavby, neboť v opačném případě by musel stavebník získat časově neomezené právo ke stavbě. Na základě výsledků dokazování dospěl soud k závěru, že pokud po uplynutí doby dočasného užívání pozemku nebyl pozemek, k výzvě žalobců, vyklizen a stavba odstraněna, došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva vlastníka pozemku
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, čj. 17 Co 426/2001-57, ve výroku ad. I. připustil zpětvzetí žaloby ohledně uložení povinnosti žalovaných předmětný pozemek vyklidit a uvést do původního stavu, rozsudek soudu I. stupně v tomto bodě zrušil a řízení zastavil. Ve výroku ad. II. rozsudek soudu I. stupně ve výroku, kterým byla žalovaným uložena povinnost odstranit stavbu garáže z označeného pozemku a předat pozemek žalobcům do 40 dnů od právní moci rozsudku, změnil ve lhůtě k plnění, kterou stanovil na dobu 4 měsíců od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. Cdon 240/97, uveřejněné v Právních rozhledech č. 10/1999, a 22 Cdo 1997/2000. Dovodil, že stěžovatelé časově omezené právo k užívání pozemku ztratili uplynutím dohodnuté doby, takže v současné době do vlastnického práva žalobců zasahují neoprávněně. Žalobci se svého práva domáhají oprávněně a jejich požadavek není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 ObčZ. Smlouva o užívání pozemku byla uzavřena zcela jednoznačně na dobu určitou, stěžovatelé o této skutečnosti věděli a jejich subjektivní představa o tom, že se tato doba jinou dohodou eventuálně prodlouží, nemá pro posouzení faktického stavu žádný význam. V rozporu s dobrými mravy by naopak bylo požadovat na žalobcích trvalé umístění cizí stavby na jejich pozemku za situace, kdy právní vztah byl přesně určen. K námitkám stěžovatelů v odvolacím řízení odvolací soud uvedl, že ve shodě se soudem prvního stupně považuje za neúčelné zjišťování okolností uzavření smlouvy. Skutečnost, že v roce 1983 se pozemek zpravidla přenechával k užívání tímto druhem smlouvy je notoricky známa a nemění nic na posouzení věci. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva zcela jednoznačného obsahu a dovětek o tom, že nedojde-li k jiné smlouvě, nastane povinnost k odstranění stavby, zcela jednoznačně specifikuje povinnost stěžovatelů, které si museli být vědomi od samého počátku. Není prokázané, že v době uzavření smlouvy obě strany předpokládaly vyřešení vztahu jinou dohodou. Takovou možnost smlouva sice připouští, ale nepředpokládá. Pokud stěžovatelé předpokládali, že pozemek budou užívat po celý život, bylo to jejich subjektivní přání, jsoucí v rozporu s přesně stanovenými podmínkami přenechání pozemku k dočasnému užívání. Jestliže je obsah smluvního ujednání po skončení smluvené doby vymáhán, nemůže se jednat o postup v rozporu s dobrými mravy. Pro posouzení věci není významné ani to, jaké jiné spory účastníci mezi sebou mají, ani to, jak lze předmětný pozemek využívat. Věcně správný rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil, pouze prodloužil lhůtu k odstranění stavby.
Ze spisu rovněž vyplývá, že stěžovatelé podali dne 18. 12. 2001, proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. června 2003, čj. 22 Cdo 995/2003-84, odmítl jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve svých rozsudcích se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, vyšly z obsahu dohody o dočasném užívání pozemku, uzavřené mezi stěžovateli a vlastníkem pozemku a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského zákoníku. Stěžovatelé se v podstatě domáhali přehodnocení dokazování provedeného soudy obou stupňů a právních závěrů z tohoto dokazování vyplývajících. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak zmíněno shora. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic co by ji posouvalo do ústavně-právní roviny. Ústavní soud se zcela ztotožnil s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, na nějž v plném rozsahu odkazuje.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práva stěžovatelů vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, protože jejich konkrétní právo bylo jen dočasně podmíněné.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu