ECLI:CZ:US:2003:1.US.73.03
sp. zn. I. ÚS 73/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. J. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 8 To 129/02, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 4 T 5/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl V, S. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ (bod I. výroku), současně byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 TrZ (bod II. výroku). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovateli byla stanovena povinnost nahradit Správě uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 10 482,-- Kč.
Podle skutkových zjištění městského soudu stěžovatel dne 11. 8. 2001 kolem 02.00 hod. v Praze 5, Plzeňská, v rodinném domku, po slovní rozepři, opakovaně vystřelil z blíže neztotožněné krátké kulové zbraně ráže 9 mm nejméně desetkrát na I. V., kterého zasáhl do stehen a levé poloviny hrudníku. Poškozený zranění, poúrazovému a krvácivému šoku, na místě podlehl. Dále dvakrát zasáhl D. M., který na následky zranění způsobeného střelnou ranou do hlavy a zhmoždění mozku zemřel dne 11. 8. 2002 v 04.20 hod. Současně stěžovatel jedenkrát zasáhl výstřelem i A. M. a způsobil mu průstřel levého stehna s dobou léčení 2-3 týdny. Stěžovatel měl rovněž po přesně nezjištěnou dobu, nejméně dne 11. 8. 2001 v 02.00 hod., ve svém držení blíže neurčenou krátkou kulovou zbraň ráže 9 mm, kterou zastřelil I. V. a D. M. a postřelil A. M.
Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém zdůraznil, že se městský soud nevypořádal se všemi provedenými důkazy, nesprávně je vyhodnotil po stránce skutkové i právní a dospěl k nesprávnému závěru o vině. Soud postavil jeho vinu výhradně na třech důkazech - výpovědi svědka G. S. a V. S., kteří vypovídali jako utajení svědci podle §55 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), a výpovědi svědka A. K. Důkazní hodnotu těchto svědeckých výpovědí stěžovatel napadl jak z hlediska procesního, tak i obsahového. K výpovědi svědka A. K. uvedl, že byla pořízena v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), neboť postupem vyšetřovatele byla znemožněna účast jeho obhájce při výslechu tohoto svědka. Protokol o tomto výslechu pak nemohl být přečten jako důkaz podle §211 odst. 3 TrŘ. Totéž namítl k výpovědi svědků G. S. a V. S. s tím, že městský soud nedovoleně četl výpovědi těchto svědků podle §213 TrŘ, namísto podle §211 odst. 1 - 3 TrŘ. Rovněž poukázal na rozpory ve výpovědi uvedených svědků. Závěrem navrhl, aby byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) TrŘ.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal podle §254 odst.1, 3 TrŘ zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, z hlediska všech vytýkaných vad. Pokud jde o vady, které nebyly odvoláním dotčeny, postupoval podle §254 odst. 1 TrŘ. Poté dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a usnesením ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 8 To 129/2002, je zamítl podle §256 TrŘ.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že po doplnění dokazování a napravení procesních pochybení městského soudu, odpovídá rozsah dokazování §2 odst. 5 TrŘ, neboť souhrn důkazů plně dostačuje k náležitému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou pochybnosti. Pokud městský soud nevyhověl dalším návrhům stěžovatele (prověrka jeho výpovědi, provedení chemické expertízy, nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie), učinil tak zcela opodstatněně, neboť další doplňování dokazování podle požadavků stěžovatele nebylo, s ohledem na provedené důkazy, potřebné. K výpovědi svědka A. K. odvolací soud konstatoval, že nevykazovala žádné procesní vady, které by bránily jejímu přečtení, za splnění podmínek stanovených v §211 odst. 1 - 3 TrŘ, navíc za situace, kdy se zjistilo, že tento svědek je nezvěstný a pro soud nedosažitelný. Pochybení se městský soud dopustil, když při čtení jeho výpovědi použil §211 odst. 3 TrŘ, ačkoli měl postupovat podle §211 odst. 2 písm. a) TrŘ. Jednalo se však o pochybení formální, které odvolací soud napravil. Procesního pochybení se městský soud dopustil i při čtení výpovědí svědků G. S. a V. S., pokud jejich výpovědi přečetl podle §213 TrŘ. Pochybení u výpovědi svědka G. S. napravil sám odvolací soud. Vzhledem k tomu, že se u tohoto svědka nepodařilo zjistit jeho pobyt a podle sdělení Policie ČR nebyl vyloučen jeho pobyt mimo území naší republiky, stal se pro soud nedosažitelný. Proto byly splněny zákonné podmínky pro čtení jeho výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) TrŘ. Jiná situace nastala u svědka V. S., jehož účast byla u městského soudu zajištěna, který ovšem odmítl vypovídat. K odmítnutí výpovědi před soudem vedla jmenovaného obava o život, a to i přes opatření zajišťující jeho utajení ve smyslu §55 odst. 2 TrŘ. Z vyjádření V. S., zaznamenaného v protokolu o hlavním líčení, nebylo možno dovodit, že byly splněny podmínky pro čtení protokolu o jeho výpovědi učiněné před vyšetřovatelem, stanovené v §211 odst. 3 TrŘ. S ohledem na to, že účast svědka v hlavním líčení byla zajištěna a postup podle §211 odst. 2 písm. a) TrŘ nepřicházel v úvahu, dospěl vrchní soud k závěru, že nebylo možno před soudem provést důkaz výpovědí tohoto svědka, ačkoli byla realizována za splnění zákonných podmínek a bylo jí nutno přičíst charakter neodkladného úkonu.
Dále odvolací soud konstatoval, že se městský soud právem opřel o výpovědi svědků A. K. a G. S., kteří shodně označili stěžovatele jako muže, který po slovním konfliktu s poškozeným I. V. a D. M. střílel v kritickou dobu v předmětném domku. I když městský soud opřel svoje závěry o vině stěžovatele také o výpověď svědka V. S., která je procesně nepoužitelná, výpovědi obou zmíněných svědků byly dostatečné k tomu, aby bylo možno závěr o vině stěžovatele učinit bez jakýchkoliv pochybností. Zvláště když výpověď obou svědků byla podporována i výsledkem poznávacího řízení provedeného se svědkem V. S., který jako střílející osobu označil stěžovatele. Rovněž další chování stěžovatele po činu nasvědčovalo tomu, že se stíhaného trestného činu dopustil. Se svou rodinou se z místa činu ihned vzdálil, poté se nejen skrýval, ale nabádal ostatní osoby, přítomné na místě činu, aby o věci nehovořily a neoznačovaly jej za pachatele. Stěžovatelem namítané rozpory ve výpovědích svědků A. K. a G. S. nebyly takové povahy, aby zpochybnily jejich výpovědi. Obhajoba stěžovatele, že pachatelem střelby byl neznámý maskovaný muž, neobstála a bylo ji nutno posoudit jako účelovou a nevěrohodnou, neboť nikdo ze svědků nepotvrdil, že by v kritickou dobu viděl jakéhokoliv cizího maskovaného muže na místě činu. Svědci, kteří tvrzení stěžovatele v tomto směru podpořili, podali toto svědectví pouze zprostředkovaně s tím, že o dané věci pouze slyšeli.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu telefaxem dne 1. 2. 2003, doplněnou dne 3. 2. 2003, stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 8 To 129/02, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 4 T 5/2002. Ústavní stížnost odůvodnil tím, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení svých ústavně zaručených základních práv stěžovatel zdůvodnil v zásadě shodnými argumenty, které uplatnil již v řízení před odvolacím soudem. V opatření a použití výpovědi svědka A. K. spatřoval porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a §211 odst. 2 písm. a) TrŘ. Opatřením a použitím výpovědi svědka G. S. měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy, za současného porušení §211 odst. 2 písm. a) TrŘ a §55 odst. 2 TrŘ.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 8 To 129/02, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 4 T 5/2002.
Ještě předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně. Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost nesplňuje základní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přísluší mu zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod navrhovatele a náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní stížnost musí směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť ústavní stížnost je koncipována jako subsidiární prostředek (ultima ratio) k ochraně základních práv, kdy před jejím podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky.
Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace, je však bezvýjimečně vázán petitem, ve kterém musí být vždy napadeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli dává k dispozici k ochraně jeho práva a který založil nárok na jeho projednání. V projednávaném případě Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 8 To 129/02, odvolání stěžovatele zamítl a stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání. Je tedy nepochybné, že v daném případě bylo dovolání posledním zákonem stanoveným procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele.
Dovolání jako nový procesní institut bylo začleněno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. Lze jím napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 (písm. a-h) TrŘ obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné. Mezi tato rozhodnutí náleží mimo jiné také rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písmeny a) až g). V daném případě je takovým rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 8 To 129/02, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a stěžovatel řádně poučen o přípustnosti dovolání.
V zájmu úplnosti Ústavní soud dodává, že v případě podání mimořádného opravného prostředku začne šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou obnovy řízení, bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta je považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Stěžovatel měl, s odkazem na poučení odvolacího soudu, uplatnit v zákonné lhůtě mimořádný opravný prostředek - dovolání. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a spisu sp. zn. 4 T 5/2002 Městského soudu v Praze, stěžovatel dovolání nepodal a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Podle §75 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proto nezbylo soudci zpravodaji než návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu