ECLI:CZ:US:2003:1.US.737.02
sp. zn. I. ÚS 737/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C., a.s., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002, č.j. 22 Co 45/2002-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 12. 2002, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2002, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že tímto rozsudkem došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodoval v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 2, který rozhodnutím ze dne 24. 8. 2001, č.j. 20 C 91/2000-169, zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR o 8.084.994,58 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2002, č.j. 22 Co 45/2002-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností (dne 23. 12. 2002) proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze i dovolání. Tato skutečnost byla ověřena sdělením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2003.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Posledním procesním prostředkem v projednávané věci je totiž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, jenž rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla doručena na Ústavní soud před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohla následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č.32/2003 Sb. použít, neboť ústavní práva stěžovatelky nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejím dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelka proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelky podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm.b)]. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávané věci nezjistil.
Obdobně rozhodoval Ústavní soud i v jiných srovnatelných věcech (např. II. ÚS 239/02, II. ÚS 582/02, II. ÚS 4/03).
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj
-
-
-