ECLI:CZ:US:2003:1.US.743.02
sp. zn. I. ÚS 743/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupené advokátem Mgr. V. P., proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 9. 2000, č.j. 4 C 347/98-125, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2001, č.j. 8Co 2929/2000-153, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2002, č.j. 21 Cdo 381/2002-199, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Jindřichově Hradci v právní věci Ing. M.Š., správce konkurzní podstaty úpadce M. J., s.r.o., o zaplacení schodku ve výši 154.374,22 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna navrhovateli zaplatit částku 125.013,80 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1996 do zaplacení.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v řízení postupoval podle občanského soudního řádu platného do 31. prosince 2000.
Oba tyto rozsudky napadla stěžovatelka ústavní stížností.
Stěžovatelka dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky, jenž její dovolání pro opožděnost odmítl. Nejvyšší soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v souladu s bodem 15, části 12, hlavy I zákona č. 30/2000 Sb. v řízení provedeném podle "dosavadních právních předpisů, takže je třeba i dovolání proti němu projednat rovněž podle dosavadních právních předpisů" (bod 17, část 12, hlava I téhož zákona). Odvolací rozsudek nabyl právní moci dnem 28. 2. 2001 a lhůta k podání dovolání - dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2000 - tedy uplynula dnem 28. 3. 2001. Dovolání však stěžovatelka podala až 28. 4. 2001, tedy po lhůtě stanovené zákonem.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její ústavně zaručená základní práva, zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V projednávané věci soudy svá rozhodnutí opřely zejména o §176 odst. 1 zákoníku práce. Shledaly, že v okamžiku, kdy stěžovatelka podepsala hmotnou odpovědnost, odpovídá i za vzniklý schodek, pokud by zároveň neprokázala, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejího zavinění, čímž by se zprostila odpovědnosti. Stěžovatelka se domnívá, že věc měly soudy posuzovat po právní stránce nikoli pouze podle §176 odst. 1 zákoníku práce, nýbrž i podle §176 odst. 3 téhož předpisu. Za nesprávné dále považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, který podle jejího názoru neměl postupovat podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000. Je přesvědčena, že celé řízení ukončilo až jednání Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 16. 1. 2001. Proto měl Nejvyšší soud její dovolání posoudit podle nové právní úpravy.
Stěžovatelka proto navrhla, aby byly napadené rozsudky Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 9. 2000 a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2001 a napadené usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2002 zrušeny.
Ústavní soud konstatuje, že ještě před tím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen vždy přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu citovaného ustanovení, nevyčerpala, neboť dovolání proti předchozímu soudnímu rozsudku krajského soudu nepodala včas. Podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud České republiky lhůtu k podání dovolání v tomto případě vyložil správně a ústavně konformně. Je proto k tíži stěžovatelky, že svoje procesní právo - jež měla uplatnit v zákonné lhůtě - nevyužila.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2003
JUDr. VojenGüttler
soudce zpravodaj